Vzpomínka na sociálního ekologa Bohuslava Blažka

Jsou setkání, která změní člověku život. Jedním z nejpodstatnějších setkání během mých studií na FA ČVUT bylo pro mě setkání s Bohuslavem Blažkem. Na pozvání Karla Maiera začal na FA vést semináře sociální ekologie. Záhy jsem zjistil, že je to jen krycí název pro systematickou diverzi našeho profesního ega. Ega, které jsme si na fakultě cíleně pěstovali a byli na něj tak hrdí.

Blažek měl dar, který mu musel každý pedagog závidět – šarm a jiskru, schopnou zapalovat všechny, kteří chtěli hořet. Klasický „openminder“. Knížky, které nám doporučoval číst, diskuse v jeho seminářích, otázky, které nám pokládal, to všechno mi nedovolovalo už nikdy vidět svět tak jako předtím.

Byl to on, od kterého jsem poprvé slyšel pojem kritické myšlení, byl to on, kdo už v první polovině devadesátých let vyslovil zaklínadlo „participace“.

Dodnes ho s oblibou cituji ve svých přednáškách: „Legitimita architektury spočívá v její schopnosti řešit problémy“. No, vedle toho definice architektury jako „hry světel a stínů“, nebo jako „vůle doby uchopit prostor“ nemohou obstát.

Bohuslav Blažek přitom nebyl architekt. Byl intelektuálně rozsochatým apoštolem multidisciplinarity. A samospasitelnost architektů ho evidentně iritovala. Varoval nás před uzavírání se do role expertů nebo umělců. Upozorňoval nás, že architektura je tak obecně sdílený fenomén, že nemůže fungovat jen v debatách odborníků uzavřených širším diskusím.

Užíval si roli enfant terrible, protivného dítěte, které bez jediného semestru z dějin módy mělo tu svobodu vyřvávat, že císař je nahý. Tím pochopitelně provokoval, vytvářel si nepřátele a kritiky. Nazývali ho intelektuálním satyrem, efektním krasoduchem, který je vším a ničím. Mám ale důkaz, že oslnivé ohňostroje jeho idejí mají trvalou podstatu.

Když náš ateliér získal v roce 2001 zakázky Park Egrensis a na revitalizaci Poohří týkající se velkých území, brali jsme to, mimo jiné, jako úžasnou příležitost vyzkoušet si Blažkovy teorie v praxi. Přizvali jsme ho do týmu. Nechali jsme ho oba projekty moderovat a opřít o metodiku participace. Z výsledku jsme byli rozpačití. Po náročných analýzách, sehrávkách, problémových šetřeních jsme nevěděli, jak návrhovou část projektu propojit s jeho participační částí. Ani na straně zadavatele, který byl zvyklý na tradiční „územařinu“, jsme nenašli pochopení. Navíc radnice byla komunikačním rozruchem kolem projektů pobouřena. Oba skončily, k našemu velkému zklamání, v radničním šuplíku.

V roce 2002 vypadla jedna z plánovaných výstav v Městském muzeu v Chebu. Paní ředitelka nám jako mladým místním architektům narychlo nabídla možnost vystavit si na měsíc naše práce. Neměli jsme nic připraveno. Ale napadlo nás, že by bylo fajn vystavit projekt revitalizace Poohří. Obsahoval spoustu pěkných obrázků, které vlastně pořádně nikdo nikdy neviděl. A také jsme cítili dluh vůči Chebanům, kteří participovali v šetřeních, ale neměli šanci vidět výsledek. Pod názvem Krev Chebu (míněna Ohře) jsme projekt revitalizace Poohří vystavili. Následky jsme byli šokováni. Ohromný zájem veřejnosti, spontánní vznik iniciativy Krev Chebu, která už jako občanské sdružení kandidovala v nastávajících komunálkách s naším projektem jako volebním programem. Díky volebnímu úspěchu sdružení se podstatná část projektu stala realitou.

Bohuslav Blažek se už přeměněným Poohřím neprošel. Ale v každém ranním oparu nad Ohří se tu vznášejí jeho slova: „Urbanizmus, územní plánování v demokracii nefungují jako kabinetní disciplíny, ale musí žít nezávisle mimo čtyřletý rytmus střídání garnitur. Musí interpretovat konsenzus širší, než představuje momentální politický trend.“