Tam, kde vystupuje pouze císař

Unikátní císařská zastávka městské dráhy u zámku Schönbrunn zdobí rakouskou metropoli

Pavilon měl sloužit jediné osobě – samotnému mocnáři Františku Josefovi I., který zde mohl opouštět vlak přímo u bočního vchodu do areálu zámku Schönbrunn. Stalo se tak prý jen dvakrát, stařičký mocnář dával raději přednost cestování kočárem. Nicméně až dodnes vlaky touto unikátní stanicí jen projíždějí. Po náročné rekonstrukci je však možné ji navštívit, ba i projít tudy na nástupiště nedaleké regulérní stanice Hietzing. Budování městské dráhy souviselo s regulacemi Donaukanalu a říčky Wien a všemi těmito urbanistickými a architektonickými díly – zdymadly, mosty, nábřežími a zastávkami - pověřilo město jediného architekta. Tím byl věhlasný profesor umělecké akademie a jeden z průkopníků secese a moderny Otto Koloman Wagner (1841-1918).

Wagner byl zásadní postavou na evropské architektonické scéně. Studoval ve Vídni a Berlíně, poté se stal respektovaným reprezentantem historismu, který byl dominujícím stylem druhé poloviny XIX. století. Stala se však zvláštní věc – čím byl úspěšný architekt starší, tím častěji se pouštěl do různých experimentů. Prosazoval moderní stavební materiály, zejména beton a železo, bojoval za racionální koncept staveb a moderní urbanismus a už na počátku devadesátých let se stal propagátorem nové módy – secese, jejímž se stal čelným představitelem, společně s malířem Gustavem Klimtem, architektem Josefem Mariou Olbrichem (rodákem z Opavy) a svými žáky z akademie Kolomanem Moserem, Josefem Hoffmannem (pocházel z moravské Brtnice), Jožem Plečnikem nebo Janem Kotěrou.

Wagnerova secese byla jiná než styl, jak jej známe z Bruselu nebo Paříže. Jeho stavby jsou sice částečně zbaveny historizujícího aparátu, ale nejsou prvoplánově efektní. Rozevlátý dekor na nich nenajdeme, přesto v době svého vzniku působily na vídeňské měšťáky šokujícím dojmem. Wagner se tak nikdy nestal architektem vídeňského Hofburgu a nezískával prominentní zakázky jako jeho konzervativnější kolegové. Nastupující generace umělců však jeho stavby milovala. Oblíbené byly jeho dva domy na Linke Wienzeile, z nichž jeden měl průčelí obloženo keramickou mozaikou s květinovým vzorem (tzv. Majolikahaus), nebo kostel v areálu choromyslných na Steinhofu s pozlacenou kupolí a vitrážemi Kolomana Mosera. Po roce 1900 pak starý pán svůj styl ještě dále radikalizoval, postupně vypouštěl dekor, který považoval za druhořadý, a stal se propagátorem střízlivé moderny, jejímž nejvýznamnějším příkladem je budova vídeňské Poštovní spořitelny (Postsparkasse) z let 1904-1906. Její průčelí zdobí jen pravidelný rastr kovových terčů v rozích kamenných desek. Uvnitř se pak ukrývá monumentální prostor se skleněnou klenbou a sklobetonovou podlahou.

Střízlivé jsou i Wagnerovy stanice linek podzemní (a z části i nadzemní) městské dráhy. Výjimkou jsou ty, které stojí na prominentních místech. Tak zastávka Karlovo náměstí (Karlsplatz) z let 1898-1899 má dva vstupní kiosky s železnou konstrukcí, vyrobenou v Blansku, obloženy mramorovými deskami se zlacenými ornamenty. A pak ona císařská zastávka Hofpavillon u Schönbrunnu, zakončená kupolí a bohatě dekorovaná, takže trochu připomíná dort. Ta byla postavena v letech 1894-1898 jako jedna z prvních na trase z centra podél regulované říčky Wien. Chcete-li si ji prohlédnout, musíte vystoupit na stanici Hietzing a pak se pár desítek metrů vrátit zpět. Průčelí s eliptickými okny v horní části doplňuje skleněná markýza nad vstupem. Uvnitř je v půdorysu kruhová místnost s dřevěným obkladem stěn a stropu, jíž dominuje velký obraz - pohled na město z ptačí perspektivy. V přilehlé místnosti je pak museumshop s knížkami, plakáty a suvenýry, samozřejmě na téma vídeňská secese. Zajímavý pohled se vám naskytne i z perónu sousední stanice, kde je vidět, že celý pavilon stojí na můstku, překlenujícímu trať. Wagner samozřejmě vymyslel nejen vlastní zastávky, ale i speciální písmo a vše to, co dnes nazýváme korporátním designem.

A ještě jedna zajímavost na závěr. Otto Wagner vychoval několik generací skvělých architektů. Zvlášť si oblíbil české žáky, vedle Kotěry k nim patřili například František Krásný, Pavel Janák, Josef Chochol, Bohumil Hübschmann, František Roith, Antonín Engel, Jan Mráček, František Fiala st., Jan Chládek nebo Prokop Šupich. Ti se pak vesměs u nás výrazně prosadili a dál šířili jeho myšlenky. Prostřednictvím prof. Jana Kotěry ovlivnila Wagnerova tvorba i dílo další generace. Jen je škoda, že se žádná ze staveb rakouského velikána nenachází na našem území. Jeho soutěžní návrh na Zámeckou kolonádu v Karlových Varech nebyl realizován a stavba byla nakonec zadána jeho věčnému soupeři Friedrichu Ohmannovi.

V pátek od 19 hodin budu promítat své Oblíbené stavby z celého světa v Galerii umění v Karlových Varech.

Zdeněk Lukeš