Švehlova kolej v Praze

Švehlova kolej byla typickou architekturou té doby, neboť reprezentovala tehdy velmi populární styl art deco, resp. jeho československou verzi, pro niž se vžil název „národní sloh“ nebo „národní dekorativismus“. Také se mu říkalo „styl Legiobanky“ podle vlajkové lodi tohoto typu architektury, jíž byla známá Gočárova budova v ulici Na Poříčí. Průčelí Švehlovy koleje skutečně pokrývají plastické prvky jednoduchých geometrických tvarů vytvořené z omítky, na atice jsou dokonce velké kamenné koule. Nad vstupním portálem je pak výrazná sochařská výzdoba od sochaře Franty Úprky (bratra ještě známějšího malíře Joži Úprky), který sem umístil čtyři plastiky symbolizující roční období. Honosně je řešen i vestibul a monumentální hlavní schodiště. Škoda jen, že průčelí z umělého kamene nebylo vyčištěno jako v případě Legiobanky nebo Janákovy Adrie, nýbrž natřeno barvou – a to takovou prasátkově růžovou (původní odstín byl cihlově červená v kombinaci se smetanově bílou). V padesátých letech byla kolej rozšířena o další budovu s fasádami do Křížkovského a Ševčíkovy ulice ve stylu stalinské architektury, neboli sorely, zdobená v parteru atributy Karlovy univerzity a sgrafitovou dekorací pod korunní římsou. Ta má ale nižší patra, takže uvnitř vzniká v napojení obou budov trochu zmatek, jak vám jistě potvrdí studenti.

Na tehdejší dobu byla původní budova moderně zařízena a poskytovala posluchačům univerzity kvalitní zázemí, podobně, jako další tehdy rovněž dokončovaná kolej Budeč na Královských Vinohradech. Samozřejmostí byly nejen klubovny a jídelna, ale také rozlehlý víceúčelový sál, který byl vestavěn do nízkého dvorního křídla. Ten byl pojat skutečně velkoryse a mohlo se v něm třeba cvičit nebo hrát divadlo, jsou v něm dokonce i ochozy. I ten byl bohatě dekorován, mnohé původní prvky však už zmizely. Zachovány zůstaly některé staré artdecové lampy nebo okna. Na tento sál mám i hezké osobní vzpomínky. V osmdesátých letech jsem tam chodil na filmová představení, fungoval v něm jakýsi neoficiální filmový klub, v němž hráli snímky, které se do normální distribuce nesměly dostat. Tak jsem tam po letech viděl svůj oblíbený film Kdyby tisíc klarinetů režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka, který byl zrovna na indexu, neboť si dělal legraci z armády a navíc v něm účinkoval tehdy čerstvý emigrant Waldemar Matuška. Vzpomínám, jak jsme se smáli při závěrečných titulcích, z nichž nějaký cenzor vyškrábal některá jména (těch nevhodných tam bylo víc), ale tak nepořádně, že se dala stejně přečíst, takže bylo hned jasné, kdo je zrovna na indexu. Jak mi sdělil Jan Hřebejk, fungoval v tom sále na počátku 90. let klub Belmondo.

Sál byl pak léta zavřený, ale nyní se opět probouzí k životu. Nedávno jsem se tam byl podívat a zkouší se tu divadelní představení několika avantgardních souborů (např. Depresivní děti touží po penězích), takže je šance, že současná pražská scéna bude obohacena o jeden staronový prostor. Pravda, zatím dosti sešlý, ale atmosféra je tam příjemná a Správa kolejí slibuje do budoucna rekonstrukci. Ostatně, přesvědčit se můžete sami: V rámci Dnů žižkovského kulturního dědictví bude 11. září připraven od 19:30 hodin stylový kulturní program i s občerstvením.

Píšu tady o zajímavé stavbě a nezmínil jsem dosud jméno architekta. Tím byl dnes již zapomenutý Jan Chládek (*1890), jeden z posledních absolventů slavné školy profesora Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii (Wagnerovými žáky byli také František Krásný, Josef Hoffmann, Jan Kotěra, Jože Plečnik, Bohumil Hübschmann, Antonín Engel, František Roith a mnozí další významní architekti). Po návratu do české metropole začal pracovat pro významného pražského stavitele Bohumila Beladu (ten byl v roce 1926 spolu s Ing. Vladimírem Listem iniciátorem stavby pražského metra - viz pamětní deska ve vestibulu stanice Muzeum – trasa A). Chládek pro Beladu navrhl trochu podivný palác Vilímkova nakladatelství v novoměstské Opatovické ulici (dnes spíše známý jako Knižní velkoobchod) s pasáží ústící do ulice Spálené. Budova je to impozantní, jen poněkud zašlá. Architekt rovněž projektoval výstřední Beladovu vilu v ulici Nad Buďánkami II na Smíchově. Dnes je v ní rezidence indonéské ambasády. Ve třicátých letech konečně společně vypracovali návrh funkcionalistického hotelu Belvedere na nároží dnešních ulic Milady Horákové a Františka Křížka v Holešovicích-Bubnech. Tam jsme zase chodívali do stejnojmenného kina, později se do něj přestěhovalo Ponrepo. Sál byl ale umístěn ve starší zadní budově. Dlužno říci, že Švehlovu kolej výjimečně neprovedla Beladova firma, nýbrž žižkovská společnost Hroch & Hilse.

Foto Šimon J. Ráček, Anežka Večeřová a autor