Stačí nám ke štěstí jen štukové šambrány? ptá se Jan Šépka

Už dlouho mě zajímá váš vnitřní pocit při navrhování. Dokážete se v profesi architekta seberealizovat? Nelitujete toho, že jste nezůstal u malby?

Jan Šépka: Nelituji. Kdybych se jako architekt nedokázal seberealizovat, nedělal bych to. Architektura mi umožňuje o věcech přemýšlet více do hloubky a neustále vymýšlet nové varianty. Naplňuje mě. A za ty roky se smíříte se s tím, že realizujete jen málo věcí. Věci, které nezrealizuju, jsou pro mě navíc stejně hodnotné jako ty realizované – myslím tím, co se myšlenky projektu týče. Svoji profesi vůbec nevnímám jako něco, co by mě mělo deprimovat. Jsem už na všechny její okolnosti zvyklý.

Zmiňujete pocit deprivace. Nezažíváte jej občas vzhledem ke svému intenzivnímu přístupu k architektuře, kdy se jednotlivým projektům věnujete několik let a často kvůli své neobvyklosti nedopadnou? Vybavuji si, že jste se vyjadřoval trochu zničeně k osudu návrhu domu v Chabrech, který se po mnoha letech vašeho úsilí zastavil. Podobně tomu bylo i u domu s klenbami, ke kterému jste se trochu ironicky vyjádřil, že jeho klient po letech nakonec zjistil, že klenby vlastně nechce nebo například u Hermíny, kterou chtěl majitel nedlouho po realizaci prodat.

Je to tak, máte pravdu, ale architektura je sama o sobě dost vrtkavá, a to je na ní vlastně hezké. Samozřejmě tohle všechno velmi prožívám a třeba konkrétně projekt dům-zahrada v Chabrech mě velmi mrzí, že nedošel do fáze realizace. Hlavně mě na tom ale mrzí to, že jsme došli až k vydání stavebního povolení, měli jsme také hotovou prováděcí dokumentaci i vzorky materiálů a vše bylo připraveno pro to začít stavět. Měli jsme dokonce i vybranou stavební firmu. Z nějakého zvláštního důvodu se ale klient rozhodl od projektu odstoupit a koupil si byt v Karlíně, mimochodem za ještě více peněz, než co měl stát samotný dům. Pro mě to bylo určité rozčarování nebo spíše nepochopení jednání klienta. Do projektu jsme navíc vložili opravdu hodně energie. Každý projekt je ale jiný a má svůj vlastní příběh. Ve chvíli, kdy jste na začátku, tedy ve fázi studie a klient váš návrh nepřijme a zdůvodní vám, proč se mu nelíbí, tak tomu naprosto rozumím. Svůj návrh mu tedy nenutím, a naopak se snažím vymyslet jiný, který mu bude lépe vyhovovat. Projekt rodinného domu je určitě o poznávání klienta a je možné, že při prvním návrhu nemusí něco sedět. Ohledně dalších projektů, například u Hermíny, tak tam bylo také vydané stavební povolení a pracovali jsme na prováděcí dokumentaci, ovšem klient nám v této fázi přišel oznámit, že se rozvádí a že stavba domu se nebude realizovat. Po půl roce ale přišel s novou partnerkou a oznámil nám, že pokračujeme… V případě domu s klenbami je situace také nahoru a dolu. Momentálně začínáme stavět, ale už s jiným klientem. Procedura se stavebním povolením nám trvala šest let i vzhledem k tomu, že se nám odvolával jeden ze sousedů. Nakonec úřady rozhodly, že neprávem a stavební povolení jsme získali. Klienta už to po těch letech nicméně odradilo. Jeho rodinná situace se změnila a začal přemýšlet o jiných věcech než o stavbě rodinného domu, a pozemek i s projektem dal na prodej. Shodou náhod se našel klient, kterému se návrh zamlouval, před pár měsíci proběhla transakce a momentálně již probíhá realizace.

 Jde to vůbec, aby se takto atypický projekt šitý na míru přehodil na jiného klienta?

Je to samozřejmě složitější, každý klient má jiné potřeby a muselo dojít k určitému předělání dispozic domu. Koncept domu tyto změny ale celkem snadno umožnil, protože jádrem projektu byly klenby, které se novým klientům líbily. Ale máte pravdu v tom, na co se ptáte – v zásadě není možné vzít takto atypický dům a dát ho někomu jinému. V tomto stádiu procesu se ale dal ještě upravit novému investoru na míru, což je velmi důležité.

Osobně mě tento postup hodně překvapil, navíc vzhledem k vašemu přístupu. Chápu ale, že projekt se dal ještě předělat. Navíc jste mu věnoval také hodně času, takže jste asi ve finále rád, že to takto dopadlo.

Ano, jsem velmi rád, ale zas tak jednoduché to není, protože i v tomto případě jsme měli hotovou prováděcí dokumentaci, a dokonce i vybranou stavební firmu. Od začátku roku nás teď zaměstnávalo přepracování celého projektu. Půdorys předěláte rychle, ale na to pak navazuje u takto komplikované stavby mnoho dalších věcí, které je třeba mít připravené. Statiku už máme předělanou, momentálně se pracuje ale ještě na všech sítích, jako je elektrika, voda, kanalizace, vytápění…

 Nemusel jste udělat nějaké ústupky vzhledem k prvnímu projektu? Neuškodilo předělání původnímu konceptu?

Ne, ne. Naopak si myslím, že nyní je to možná ještě lepší než původní projekt. Hlavně díky tomu, že klienti nemají takovou potřebu a nároky, jaké měla minulá rodina. Také jinak přemýšlejí o prostoru, který je pro ně důležitější než pro předchozí klienty. Uznávám ale, že je to dost nezvyklé.

Víte, co vedlo majitele Hermíny tento dům prodat?

Rozvod. Klient žije ve Švýcarsku a jeho bývalá partnerka i s dětmi v Hermíně.

 Pamatuji si, že se na internetu objevil inzerát s nabídkou prodeje asi za deset milionů.

Já myslím, že to bylo ještě více. Nevím, jestli se jim podařilo někoho sehnat za takovou cenu. Předpokládám, že ne.

Je to podle vás moc?

Jde o tak atypickou stavbu, že se obávám, že v tomto případě nebude pro každého. Dvě třetiny podlah jsou šikmé, což si přáli původní investoři, ale pro jiné zájemce to může představovat velkou překážku. Nevím, jestli jste četl online diskuze k tomuto projektu, ale mě vždy udivuje, když lidé konstatují, že v takové stavbě se nedá žít, a že celý projekt je nesmysl. Ve většině případů si neuvědomujeme, že rodinné domy jsou dělané pro konkrétního klienta, který to tak chtěl. Investoři na stavbu navíc čekali devět let, což už samo o sobě o něčem svědčí. Na takové námitky odpovídám, že tato stavba nikdy nebyla zamýšlena tak, aby se opakovala. Vnímám to tak, že šlo o odpověď na konkrétní místo pro specifického klienta. I proto si dokážu těžko představit, že si Hermínu koupí někdo jiný. Myslím si, že existují a mají existovat takové příklady rodinných domů, jejichž princip už se nemá opakovat. Hermína je ve své podstatě experimentem a myslím si, že i taková rovina by měla mít v architektuře své místo. Věci by se měly prověřovat.

 S těmito extrémně individuálními projekty, ať už se bavíme o Hermíně nebo domu-zahradě, se pojí otázka, jestli jejich specifičnost pak neomezuje jejich "životnost". Jestli se z nich nestávají jednogenerační realizace, protože se do nich už těžko nastěhuje někdo jiný.

Je to asi tak, jak říkáte. Mne osobně u projektů zajímá odpověď šitá na míru konkrétního klienta a prostředí. Rozlišuji dvě roviny: navrhnout specifickou architekturu a naopak tu více univerzální. Myslím, že obě polohy jsou relevantní a každá má své opodstatnění. Většina klientů chce větší univerzálnost, dům, který budou moci do budoucna třeba prodat. Moje klientela je ale řekněme trochu jiná, už na začátku očekává, že nepůjde jen o sterilní projekt, který si mohou vybrat v katalogu nebo něco v tom smyslu. Ale že získají určitou další nadhodnotu, která jim dá něco jiného než běžný život v domě. V tom je podle mě hlavní rozdíl. Když máte dům na míru, tak vám může poskytnout ještě nějakou další rovinu vnímání života. S většinou klientů bývám navíc kamarád a čas od času k nim pak jezdím, někdy i se studenty na návštěvu. Musím říci, že rád také pozoruju dění v domech, jak se lehce proměňují a jak je klienti vnímají a zatím se mi osvědčilo, že z nich opravdu tu nadhodnotu pociťují a projekty jim přinášejí radost. Dalo jim to totiž víc než jen bydlení. Skoro u všech mých projektů se dá říct, že se díky nim klienti začali zabývat architekturou. Například mi pak posílají fotky zajímavých staveb ze svých cest. Už při diskuzích se z polohy laiků dostávají téměř do roviny profesionála. Jsem pak sám často překvapený, jak dobře si dokáží dovybavit některé věci bez jakékoli konzultace, protože po letech už k tomu mají cit a přesně rozumí tomu, jak s prostorem nakládat. Vždy se mi také potvrdilo, že svůj domov pak vnímají podobně, jako když si koupíte obraz, který na vás určitým způsobem působí.

Nereagují vaše neobvyklé návrhy i na okolní podmínky? Nesnažíte se jimi vyvolat třeba širší diskuzi či obecný zájem o architekturu?

Ani ne. Všechny projekty se většinou vyvíjejí na základě dlouhých diskuzí s klienty. Výsledek pak většinou nepředstavuje první návrh, jaký udělám, ale jde o dlouhodobý proces vývoje. Jde mi především o vystižení místa a klienta, aby stavba měla duši odrážející účel, pro který má být stvořená. Jiné aspekty, jestli někoho bude provokovat či dráždit a jestli bude rozhýbávat veřejné mínění, nejsou mým záměrem. Ani není mým účelem někoho šokovat. Vůbec o tom takhle nepřemýšlím. Kdybych chtěl někoho šokovat, tak myslím, že bych mohl věci dělat mnohem odvážněji a zřejmě i více prvoplánově. Nebylo tomu tak ani u projektu Vnímání na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích z minulého roku. Chtěl jsem touto instalací vzbudit diskuzi o vnímání veřejného prostoru a Samsonově kašně, to ano, ale ne šokovat.  Mojí jedinou ambicí je vystihnout věc, na které pracuji tak, aby byla dobrá – to je jediné, co mne zajímá.

Berme to teda jako sekundární efekt, že vaše návrhy vyvolávají diskuze. Mrzí vás, že jsou kontroverzně přijímané?

Spíš už jsem si na to nějak zvykl. Protože ve chvíli, kdy jsme s kolegy dělali úpravu Horního náměstí v Olomouci, tak i kolem této stavby se strhla obrovská diskuze, i když se vůbec nejedná o kontroverzní počin. Na náměstí jsme de facto nechali vše, tak jak bylo: vrátili jsme tam dlažbu i s kazy a jediným moderním prvkem byl mobiliář, lampy a model města, jinak vše zůstalo zachováno tak, jak bylo. Pak nechápete, proč je kolem toho takový humbuk, ani že lidé nechtějí vrátit historickou cennou dlažbu kočičích hlav z poloviny devatenáctého století zpátky na náměstí a chtějí tam místo toho zámkovou dlažbu. Taková zkušenost vás pak naučí přemýšlet o věcech jinak. Jak jsem už říkal, zvykl jsem si na to a i tento příklad, kdy vůbec nechápete, proč někoho může taková úprava iritovat, vás hodně naučí.

Zároveň si ani nevybavuji, že by mi kdy kritika, která se většinou přesune na vulgární narážky něco dala. Nevzpomínám si, že bych si z nich něco nikdy odnesl. V případě loňské intervence v Budějovicích jsem měl dokonce i telefonáty, kdy mi volali lidé, že se jim připravovaná instalace nelíbí. Většinou ty telefonáty ale probíhaly tak, že jsem si je vyslechl, ale oni ani nechtěli slyšet moji odpověď. Šlo jen o výlevy a chtěli mi vynadat, třeba i ve vší slušnosti, ale nikdo už nechtěl slyšet moje zdůvodnění. Beru to tak, že se asi potřebovali vypovídat.

Myslím, že to byl architekt Michal Kuzemenský, kdo při vaší přednášce v Budějovicích právě v rámci instalace Vnímání poznamenal, že jste všem tamním obyvatelům alespoň poskytl terapii.

Ano, možná to tak je. (smích) Opravdu neřeším, jestli jsou moje návrhy kontroverzní a zda někoho šokují. Zajímá mě především dětská naivita či poetika, kterou se možná určitým způsobem snažím do svých návrhů dávat. Často mám pak ale pocit, že v realizacích není přítomná. Zůstává vůbec otázkou, do jaké míry je taková věc v architektuře aplikovatelná. Mám rád stavby od Johna Hejduka, který se snažil o něco podobného. Sám ale zmiňoval, že pak rezignoval na realizování staveb a už se jen věnoval kreslení – možná vážně nejde zrealizovat stavbu, která si v sobě nese dětskou poetiku.

Nepovedla se vám tato snaha u Domu v sadu?

Je to možné, řada kolegů mi říká, že právě u tohoto projektu to sami cítí. Já sám sebe ale dokážu jen těžko zhodnotit nebo posoudit. Možná, že mnohdy ve svých stavbách vidím prvotní kresby a malby a už se od toho nedokážu oprostit. Jsem v tom procesu už zkrátka příliš ponořený a nemám od své práce odstup.

Mám pocit, že vaše architektura může být pro hodně lidí obtížněji přístupná a na první pohled může působit nepřátelsky. Osobně se mi u Středoevropského fóra v Olomouci (SEFO) stalo, že na první pohled jsem ten projekt vůbec nepochopil, až při přednášce jsem zjistil, proč tak vypadá a že je v této podobě naprosto opodstatněný.

Možná to je způsobeno tím, že mé návrhy jsou do určité míry abstrahované, a z toho důvodu hůře přijímané lidmi. Na mých stavbách nenajdete nic zdobného. Všiml jsem si, že řada lidí vnímá architekturu spíš přes detaily, než začnou projekt více vidět, jako celek. A možná je pravda, že na první pohled na vás návrh kvůli své abstraktnosti může působit agresivně. Vždy si ale zkouším více variant projektu, abych si prověřil správnost toho jednoho, za kterým si pak stojím. Navíc i památkáři v případě projektu SEFO vnímají návrh kontextuálně. Rozumí, že se jedná o stavbu, která pracuje důsledně s parcelami a objemy původních objektů a že jsem splnil zadání začlenit se do struktury města, ovšem se současným výrazem. Nikdo nechce, aby se domy opakovaly se vším všudy. SEFO má být muzeum, tedy stavba, kde nepotřebujete okna, římsičky nebo štuky. Původní domy byly zbourány v roce 1969 a rozhodně se nejednalo o nějaké hodnotné stavby. Jejich hodnota spočívá v parcelaci a měřítku, které bylo realizováno již ve středověku a následně potvrzeno i v mladších obdobích – a to je v mém návrhu zobrazeno.

Problém bývá v tom, že nikdo to sladké štukové zdobení sice nepotřebuje, na druhou stranu jej spousta lidí ale chce.

Ano, je to tak. Často tomu podléháme a myslím, že se to budeme muset u nás ještě dlouho učit, abychom dokázali více pochopit smysl věcí. Abychom nešli jen po povrchu, ale začali jsme přemýšlet o hloubce. Kvůli své abstraktnosti SEFO vyvolalo velkou nevoli veřejnosti.  Myslím, že kdyby tam byly štukové fasády, tak by to většina lidí přijala. Připadá mi to paradoxní – dokážeme se tedy bavit jen o pozlátku? Udělá nás šťastnými jen to, že kolem okna bude štuková šambrána? Stačí nám to?

Druhá část rozhovoru s Janem Šépkou o současné mezinárodní architektuře příští týden na EARCH.CZ.