Rosenbergova Praha

Přitom řada z nich mluvila perfektně česky, publikovala v českých avantgardních časopisech a pomáhala vytvářet jedinečnou – a dodnes nedostižnou – úroveň naší architektury té doby. Podobná situace byla samozřejmě i na Slovensku. Na základě bádání tak vznikla výstava a kniha Splátka dluhu/Begleichung der Schuld, připravená společně s Ostdeutsche Galerie Regensburg. Dát dohromady materiály o zmizelých architektech bylo tehdy velmi obtížné. Dnes, v internetové éře, je to již snazší, navíc se ozvala řada potomků těchto osobností a tak se podařilo postupně doplnit některá bílá místa.

V jednom případě to ale nebylo téměř potřeba. Architekt Eugen Rosenberg vládl němčinou stejně dobře jako češtinou, měl mezi klienty i Čechy a publikoval v avantgardních časopisech Stavitel a Stavba. Navíc se výborně uplatnil i v Británii, kam emigroval v roce 1938 a firma, v níž působil, stále existuje. Přesto je jeho dílo u nás málo známé. Když jsem byl nedávno osloven kolegy, kteří připravují expozici v Holešovicích-Bubnech, věnovanou transportům Židů do Terezína (seřadiště bylo na místě dnešního Parkhotelu na nároží ulic Dukelských hrdinů a Veletržní), abych připomněl osudy architektů, tvořících v této lokalitě (bylo jich v oblasti někdejší bubenské synagogy více), byla to znovu příležitost zabývat se Rosenbergovým dílem.

Eugen Rosenberg se narodil v roce 1907 ve slovenských Topoľčanech. V letech 1929-1932 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u Josefa Gočára. Pobýval také v Paříži, kde krátce praktikoval u slavného Švýcara Le Corbusiera, po návratu domů se usadil v hlavním městě a pracoval ve studiích svých starších kolegů Josefa Štěpánka, Josefa Havlíčka a Karla Honzíka nebo Jana Gillara, tedy členů legendárního Teigeho Devětsilu. Zejména projekt "prvního pražského mrakodrapu" dvojice H+H – tedy paláce Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově, postaveného dle Le Corbusierových zásad, nebo stavba nadčasových Gillarových pavilonových Francouzských škol v Dejvicích byly jistě pro mladého architekta inspirativní. První samostatné realizace má nicméně v rodném městě. V Topoľčanech postavil v letech 1933-1934 budovu čs. červeného kříže a vilu lékaře dr. Viktora Mokrého s ordinací, obě samozřejmě ve funkcionalistickém stylu – tedy se skeletovou železobetonovou konstrukcí, jasnými a přehlednými dispozicemi, plochými střechami, bílými vápennými omítkami a pásovými okny. Mokrého dům je dodnes zachován v původní podobě, jen fasádu porůstá psí víno.

Další Rosenbergovy předválečné realizace najdeme v Praze. Pocházejí z let 1934-1938 a jde vesměs o luxusní činžovní domy ve stylu pozdního – tzv. emocionálního funkcionalismu. Nejznámější z nich je dům pro Ferdinanda Baumanna ve Štěpánské ulici 36 s nezvykle řešenou fasádou: s parapetními pásy, krytými šedou žulou. Domem prochází snad nejelegantnější pražská pasáž (bohužel dnes ve velmi zanedbaném stavu), přisvětlená luxfery. Je tu plejáda nádherných detailů – kovové prvky z chromované oceli, dynamicky tvarované výkladce z ohýbaného skla, schodiště se skleněným zábradlím… V nice je zasazena pamětní deska s reliéfní výzdobou, věnovaná historii místa. Pasáž ústí v dalším Rosenbergově domě, tentokrát v ulici Ve Smečkách 27, ten má fasádu obloženou světlou keramikou (a dodejme, že také nově "dozdobenou" poutači eskortních podniků).

Jiné Rosenbergovy stavby se nacházejí vesměs v katastru Holešovic-Buben. Jsou to činžáky v ulicích Letohradské 52, Schnirchově 29, Antonínské 4-6, U Průhonu 16 a na Ortenově náměstí 9-10. Charakteristickými znaky jsou pásová okna v ocelových rámech, střešní terasy u bytu majitele v horním patře, originálně řešená balkonová nebo lodžiová zábradlí z perforovaného plechu, výklopné dřevěné žaluzie nebo luxusní vestibuly. V tom směru vynikají především dva domy v Antonínské ulici (mimochodem sousedí s dalším, který projektoval Rosenbergův učitel Gočár). Unikátní je i dodnes perfektně zachovalá (a nedávno citlivě opravená) Erhartova cukrárna v Hanákově domě na ulici Milady Horákové s původními vitrínami, opaxitovými obklady, pultem, zrcadly, telefonním boxem i výsuvnými markýzami. Dáte-li si v cukrárně kafe a dortík, můžete si připadat, že jste se vrátili v čase do třicátých let…

V roce 1938 odchází architekt Rosenberg před rasovým útlakem do Londýna. Tam zakládá později mimořádně úspěšný ateliér YRM s F.R.S. Yorkem a C.S. Mardallem, který se zabývá zejména projekty univerzitních kampusů, ale navrhl také ambasádu USA v Londýně společně se známým americkým architektem finského původu Eero Saarinenem. Mimochodem, na konci šedesátých let pomáhá starý pán jistému mladému emigrantovi, který tehdy přichází do britské metropole. Je jím Jan Kaplický. V roce 1988 otiskuje časopis Československý architekt rozhovor, který vedl s Rosenbergem Vladimír Šlapeta. Eugen Rosenberg zemřel v Londýně o dva roky později

Foto : Pavel Hroch a autor