Petr Vorlík: Architekt je také člověk

Jaká byla vaše cesta k pozici vysokoškolského učitele?

Žádný z mých rodičů není architekt a musím se přiznat, že na střední škole jsem do poslední chvíle nevěděl, jaký obor si vybrat. Byla to nakonec má sestra, kdo mi poradil, že bych své technické a výtvarné vlohy mohl uplatnit právě v tomto směru. Nakonec mne architektura už v prvních letech studia úplně pohltila. Po absolvování pražské Fakulty architektury jsem jako většina absolventů této školy automaticky pokračoval praxí v architektonických ateliérech. Zároveň jsem se přihlásil i na doktorské studium, protože jsem cítil, že se chci ještě dovzdělávat. Asi po dvou letech jsem se však musel rozhodnout, zda budu pokračovat v projektování, nebo se budu věnovat historii architektury. Obojí naplno dělat nešlo. Rozhodl jsem se pro historii, protože jsem zjistil, jak je nečekaně pestrá a zábavná. Poznávání historie je koneckonců skoro detektivní činností, velmi kreativní a různorodou. Svou dnešní prací tak v mnoha ohledech pokračuji ve studiu, které mne bavilo.

Co na fakultě v současné době učíte?

Přednáším dějiny architektury 19.-21. století, vedu seminář o současné architektonické tvorbě pro bakaláře, magistry i doktorandy a jsem školitelem studentů doktorského studia.

PŘÍBĚH

Jak by se měla architektura vyučovat?

Každý člověk je osobnost a má jiný přístup k učení. Mohu tedy říct jen svůj pohled. Ten je ovlivněn skutečností, že jsem v 80. letech absolvoval základní a střední školu tou nejhorší formou memorování a myslím si, že na vysoké škole už by se takto postupovat nemělo. Víc než na holá fakta proto kladu důraz na strukturu, která je za nimi. Zajímají mě vztahy mezi architekty. Zajímá mě neustálé vyvažování dobových trendů a nadčasových vlivů, nebo souboj vnějších vlivů a osobnosti architekta a jeho tvůrčích ambic. Jde mi o hybné síly architektury víc než o samotná fakta. Vyučování by mělo být spíš formou příběhu než řadou izolovaných dat. Fakta každý zapomene, ale z příběhu lze odnést něco obecnějšího. Proto se snažím vyprávět studentům příběhy architektury 20. století ve vybraných segmentech, například názorové posuny ve tvorbě jednoho architekta, skupiny nebo linie stavební kultury.

Nejdůležitějším úkolem pedagogů je dokázat studenty nadchnout. Ukázat jim, jak je architektura krásná. Potom už se budou sami dál snažit do ní proniknout.

Jakým způsobem se vám nejlépe podaří vtáhnout je do toho tajemství?

Mám výhodu v tom, že učím i seminář Současná architektonická tvorba, kde se jim spolu s doktorandy věnujeme individuálně. Každý rok vypisujeme konkrétní téma. Letos znělo: "Srovnání pohledu architekta versus uživatele dané stavby." Každý student nebo skupina si vybrali konkrétní stavbu, na které analyzovali, jak ji komentuje architekt, denní tisk a teoretici architektury a na druhé straně, jak se k ní vyjadřují uživatelé. Na pohled uživatele totiž ve svém sevřeném odborném světě dost často zapomínáme a je dobré na to studenty včas upozornit. Snažili jsme se také studenty přesvědčit, že naprosto nezbytné je vidět architekturu naživo a až teprve poté si na ni vytvořit názor. Zdánlivá samozřejmost, ale v záplavě vizuálních informací v médiích opět trochu opomíjená.

Jiné téma před lety představovala "Architektonická kresba" – jak se architekt projevuje graficky, jak se v tom odráží jeho osobnost, co svou kresbou vyjadřuje. V dalším tématu "Soukromý život architekta" jsme se zabývali tím, jak se architekti spolčují, oblékají, jaký mají vkus, koníčky a k jakým knihám nebo umění tíhnou. Při tom jsme našli překvapivě mnoho souvislostí s jejich architekturou. Cílem této snahy bylo ukázat, že architekturu vytváří konkrétní člověk, který není jen abstraktní osobností, pouhým věhlasným jménem.

VÝUKA NAPŘÍČ

Zahrnuje vaše výuka i trénink v psaní kritiky architektury?

Smyslem seminárních prací je naučit studenty psát odborný text – správně citovat, odkazovat na prameny. Na psaní vlastních kritik je pro ně ještě brzy. Mají často sklon přebírat cizí myšlenky a musím je hodně tlačit k tomu, aby se vyjadřovali více po svém. Aby se naučili nastudovat myšlenky architekta, zkušenosti uživatele, názory kritika a to vše analyzovali, interpretovali a vyjádřili sami za sebe nějaký postoj.

Jde o to, že většinu jejich práce s textem tvoří psaní průvodních zpráv k projektům. To však není kritický odborný text, pouze popis skutečnosti. Chybí jim schopnost vyjadřovat se psaným slovem, což by architekt měl ovládat.

Michal Kuzemenský tu v našem seriálu říkal, že studentům architektury chybí výuka rétoriky. Zdeněk Zavřel tvrdil, že tuto schopnost by si studenti měli přinášet již ze střední školy a pokud by se měla cvičit, tak jen jako součást ateliérové tvorby, kde se výsledky průběžně prezentují ostatním.

Je toho víc, co by si měli studenti přinášet ze střední školy, ale nepřinášejí. Souhlasím s tím, že jsou témata, která by se neměla rozmělňovat do samostatných předmětů, ale měla by procházet napříč celým studiem. To podle mě platí pro rétoriku, stejně jako pro ekologii nebo současnou architekturu. Tato témata by se měla objevovat v pozemním stavitelství, deskriptivní geometrii, architektonické kompozici i ateliérové tvorbě.

Architekt Tomáš Bernátek mi říkal, že by podle něj bylo užitečné, kdyby se architekti učili i psychologii, aby dovedli lépe jednat s klientem.

Musím říct, že toto už trochu zavání trendem, který mi není moc blízký, a sice posouvání studia architektury směrem k managementu. V posledních letech zaznamenávám, že studenti se cítí být více managery, než tvůrci. Schopnost dobré organizace a komunikace jistě k jejich budoucí práci patří, ale neměla by převážit nad tvůrčí kreativní složkou.

DNEŠNÍ STUDENTI

Jak byste charakterizoval dnešní studenty oproti době, kdy jste s učením začínal? Začněme od toho, v čem se zhoršili.

Negativní je paradoxně to, že jsou mnohem více sebevědomí, až sebestřední. Nebojí se vyjádřit svůj názor, což ale vede k zlozvyku, že spousta z nich jen planě mluví, místo aby se snažili dané téma poctivě nastudovat. Ale to jsme opět u rétoriky a managementu. Mnozí z nich jsou také velmi pragmatičtí a věcní. Všímám si, že pro vyvinutí jakékoli aktivity vyžadují odměnu ve formě zápočtů a kreditů a nejsou ochotni udělat nic navíc.

Na druhou stranu je zde docela velké procento skvělých studentů, kteří projevují zájem a s těmi velmi rád komunikuji. Je moc příjemné, když nás studenti berou jako lidi a ne jako instituci. Bohužel se ale pro velké množství pragmaticky smýšlejících studentů nemám možnost věnovat těm aktivním tolik, jak bych si přál.

Je pravda, že se snižuje celková úroveň vzdělání studentů architektury?

Souvisí to s klesající demografickou křivkou a stoupajícím počtem přijímaných studentů. Když jsem v roce 1992 nastupoval na školu, hlásilo se přibližně 900 studentů a přijato bylo 150, tedy každý šestý. Dnes se hlásí 450 studentů a přijímá se 300, což jsou dva ze tří. Dalším důvodem je i klesající úroveň výuky na středních školách.

Hodně mě překvapuje, když při přijímacích pohovorech zjišťuji, že velká většina uchazečů nečte knihy. To je docela negativní obraz současné společnosti. Potom se není čemu divit, že texty studentů jsou plné hrubek. A že v přístupu k projektování občas chybí fantazie, představivost a tolerance nebo vůle k odlišnosti.

A v čem jsou dnes naopak lepší?

Jsou víc komunikativní, svobodnější a ochotnější spolupracovat v týmu. Jsou společenštější a propojenější i se světem. Globalizovaná generace. Dřív byl velký rozdíl mezi studenty z Prahy a takzvanými venkovany. Pražáci bývali cílevědomí a ve všem dobře zorientovaní, zatímco my z okolních měst jsme přišli do Prahy a než jsme se rozkoukali, byl už skoro konec školy. Dnes už jsou všichni studenti tak trochu světáci. A velmi dobře zorientovaní. To mě mile překvapuje.

Když jsem hovořil o procentu skvělých studentů, tak jde právě o ty, kteří jsou ochotní překračovat hranice pouhé povinnosti. Je to stále stejná skupinka studentů, které potkávám na různých výstavách a přednáškách mimo výuku. Vlastně se nic nezměnilo. Za mých studií byla ve škole také taková skupina třiceti pracovitých a nadšených lidí. Jenže tehdy to byla pětina ze 150ti a dnes je to už jen desetina ze 300.

VOLITELNÁ ČETBA

Mohl byste na závěr studentům doporučit nějakou dobrou knihu? Především těm, kteří nečtou vůbec.

Nejraději mám Samuela Becketta. Ale na to musí být člověk hodně naladěný. Takže studentům bych doporučil jemný humor knihy Tři muži ve člunu od Jerome Klapka Jeromeho, nebo v dnešní době příjemně pacifistickou knihu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. A z oblasti architektury určitě Rem Koolhaas – Třeštící New York. To je kniha, která je živá. Ani ne tak tím, co popisuje, ale jakým stylem je psaná. Protože stavbám připisuje až lidské vlastnosti a osudy. Nejlepší je spojit její četbu s přímou návštěvou New Yorku. To jsem udělal a bylo to úžasné.

Ale nejraději si samozřejmě přečtu dobrý rozhovor :-)

doc. Ing. arch. Petr Vorlík, Ph.D. (*1973) – absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze roku 1999. V letech 1995 – 2005 spolupracoval jako projektant s ateliéry Barva, ADR a architekty V. Krátkým, M. Vítem, J. Vorlem a M. Vrbou. Od roku 2005 se již naplno věnuje pouze pedagogické a vědeckovýzkumné činnosti. V roce 2012 byl jmenován docentem na FA ČVUT. Zabývá se především poválečnou architekturou. Pracuje ve Výzkumném centru průmyslového dědictví, kde se podílí na dlouhodobém projektu Industriální topografie. Spolupracoval na knize rozhovorů s architekty 60. let, vydal publikaci o historii areálu ČVUT, vysokoškolská skripta Architektura 20. století, knihu ‚Garáže‘ o počátcích a historii jednoho neprávem opomíjeného typologického druhu, podílel se na monografii o architektu Jasanu Burinovi a v současnosti dokončuje knihu Český mrakodrap. Zúčastnil se průzkumů libereckého hotelu a vysílače Ještěd a hotelu Thermal v Karlových Varech. Pracovní aktivity rád vyvažuje sportem, především běháním, lezením, v zimě lyžováním, v létě cyklistikou. Je velký nadšenec knih, umění a cestování. Stavby a krajinu na cestách zachycuje raději prostřednictvím skic než fotografií. A nevlastní televizi ani automobil

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.