Petr Hájek: Spíše než samotnou architekturu vyučujeme způsob přemýšlení - 1. část

Před několika lety ve vašem školním ateliéru došlo ke změně. Skončila vaše spolupráce s Janem Šépkou a nyní vedete ateliér společně s Jaroslavem Hulínem. Jak si rozumíte?

Ve chvíli, kdy jsme se rozdělili v pracovním ateliéru, jsme se rozhodli rozdělit i v tom školním. S partnerem z kanceláře se denně stýkáte a vaše myšlenky se formují podobným způsobem. Nemusíte ani slyšet, co o tom projektu řekl ten druhý, protože navzájem znáte své názory. Na druhou stranu po čase přejdete do stereotypu. S Jaroslavem Hulínem je to jiné, protože má úplně rozdílný pohled na architekturu a na svět (smích) a o to je to pak zajímavější. Je to také samozřejmě trochu náročnější, ale na oplátku se dozvídáte nové věci. Navíc máme novou posilu. K ateliéru se připojili v rámci doktorandského studia Zuzana Kosková a Aleš Hamhalter. Myslím, že se dobře doplňujeme.

Dokázal byste s odstupem času popsat, co se změnilo?

To, co se změnilo především, jsou témata zadání. V prvních ateliérech jsme se zabývali zahušťováním města, hledáním jeho vnitřních rezerv a prostředky, jak toho dosáhnout. Tedy kombinacemi funkcí v architektuře. Zjednodušeně řečeno hybridní architektuře. Dnes mě zajímá spíš opačný problém. Jak propojit ve městě to, co už máme? Tak jak jsme to ukázali na výstavě Anastomosis v DOXu. (www.anastomosis.cz)

Jaké úkoly nyní v ateliéru zadáváte?

To souvisí s cíli, které sledujeme. Tedy přesněji řečeno se dvěma. Prvním cílem je naučit studenty postup a systém přemýšlení. Metodu jak dosáhnout výsledku. Druhým jsou dlouhodobé výzkumné projekty.

Jak může zadání naučit přemýšlet o architektuře?

Naše zadání jsou zvláštní v tom, že jsou takovým trenažérem. Představte si trenažér pro výcvik hasičů, tak ten také nevypadá jako hořící dům, ale je to dřevěná zeď s otvory. Na té zdi však může být spousta variant různých problémů, které chcete procvičovat. Naším zadáním je například vertikální parcela, čtyři sta metrů dlouhá a třicet metrů vysoká. Musíte začít najednou přemýšlet o mnoha komplikacích, co vás v běžné proluce nečekají. Na druhé straně postavit dobré zadání na konceptu trenažéru není jednoduché. Připravuje se dlouho, většinou celé prázdniny. Je potřeba ho udělat tak, aby studenti dokázali pochopit situaci, se kterou zacházejí. Zkoušíme proto řadu variant a z těch vybereme tu nejlepší.

V létě skončil velký projekt lomu na Zbraslavi. Mohl byste ho dnes s odstupem času nějak shrnout?

Zadání LOM je součástí dvouletého ateliérového projektu. Na shrnutí je ještě brzo a nerad bych předbíhal. Předpokládám, že se nám téma podaří uzavřít v tomto roce.

Můžete tedy upřesnit alespoň zadání?

Naše ateliérová zadání jsou dlouhodobá a přesahují rámec semestru. Snažíme se formulovat způsoby přemýšlení, koncepty a skrze tato zadání je prověřovat. Proto jsme založili sdružení LEA (Laboratoř Experimentální Architektury, pozn. redakce). Potkávám se v diskusích především s Cyrilem Říhou a Monikou Mitášovou. Zadání jsou vlastně takovým aplikovaným výzkumem konceptů a teorií vznikajících v LEA. Lom na Zbraslavi je jedna z částí probíhajícího výzkumu, který by se měl uzavřít v příštím roce. Pracovně jsme ho nazvali Diagram. Téma a název je převzatý od Moniky Mitášové. Seznámila nás s architekturou vznikající prostřednictvím diagramů po návratu ze stáže na Columbijské univerzitě v New Yorku. Je to jedno z míst, kde se toto téma diskutuje.

Práce vašeho ateliéru jsou známé profesionálním výstupem. Precizní a nákladné modely, vizualizace, doprovodné publikace, výstavy. Otázkou je jak je možné všechno za deset týdnů semestrů zvládnout?

Odpovím příběhem: Kelly Johnson, legendární šéfkonstruktér Skunk Works, měl odpovědnost za vývoj neviditelného letadla. V té době nebylo možné vypočítat složitější tvar letounu, který by správně odrážel signál radaru, než mnohostěn. Ostatní týmy vyvíjely kompletně nový letoun. Pokusy skončily nezdarem a po mnoha haváriích byly ukončeny. Johnson rozhodl, že bude riskovat jen jedinou věc. To je vztlak mnohostěnového trupu letadla. Na vše ostatní použil to nejlepší a časem prověřené od sebe a od konkurence: kokpit, avioniku, podvozek, motory… A jeho tým jediný uspěl. Výsledkem byl Nighthawk. Mám ten příběh rád a snažím se jím řídit. Řadu věcí používáme z prací předešlých semestrů: prezentační techniku, grafické mustry, parametry vizualizací… Snažíme se soustředit na ten jeden podstatný úkol. Kvalitní návrh.

Je pro vás při práci v ateliéru důležitý samotný proces, i kdyby se výsledek ve finále nepovedl?

Povaha procesu a kvalita výsledku jsou parametry kvality celého ateliéru. Neumím to oddělit. Častokrát se nám něco nepovede, v konceptech nebo při jejich prověřování, ale pokud hledáte nové cesty je třeba s nezdarem počítat. Musíte se pak do toho dát znovu a znovu, dokud práce nepřinese výsledky. Zatím jsme to nakonec vždy zvládli. Jen ne na poprvé. To ale není podstatné. Je třeba vytrvat a nedělat kompromisy.

Co následuje po odevzdání projektů?

Semestr končí shrnutím, při kterém společně s Jaroslavem Hulínem zhodnotíme průběh a náš názor na jednotlivé projekty, což funguje asi v každém ateliéru. To, co se snažíme udělat navíc, je výstup směrem ven i k laické veřejnosti a nastartovat diskuzi, která by mohla kultivovat vnější prostředí. Chceme, aby se veřejnost naučila komunikovat s architekty a rozumět architektuře a naopak. Proto práce vystavujeme také mimo školu a pořádáme k nim doprovodný program. Začali jsme před dvěma lety výstavou v DOXu a v galerii Medium v Bratislavě. V tomto semestru jsme otevřeli výstavu v galerii NTK s názvem Diagram-Ostrov umění. Zájem ze strany veřejnosti je, jak se zdá týden po otevření, velký. To nás těší a povzbuzuje.

Kladete velký důraz na prezentaci. Jste na FA v podstatě jediní, kdo pravidelně pořádá velké výstavy mimo budovu školy. Myslíte si, že se to obrovské množství energie vrátí?

Projekty obvykle musíte prosazovat úplně jinde než mezi architekty. My architekti jsme někdy až příliš autistická komunita. Důležité je, aby se studenti, budoucí architekti, naučili svou práci prezentovat, vysvětlit ji a uměli pro své myšlenky nadchnout. Jen tak, když jim bude někdo i rozumět, může jejich práci respektovat a uvažovat o ní. Jestli se nám to vrátí, to nevím. Ale když něco chcete změnit, je nejjistější pro to něco udělat.

konec první části

doc. Ing. arch. akad. arch. Petr Hájek (*1970) - Vystudoval roku 1995 Fakultu architektury ČVUT v Praze a následně absolvoval tříleté studium na pražské AVU. V letech 1998 - 2009 byl členem úspěšného tria v ateliéru HŠH architekti. Od roku 2009 má vlastní kancelář Petr Hájek Architekti. Na FA ČVUT vyučuje od roku 2004 a od roku 2012 je také vedoucím ateliéru na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.