Oldřich Ševčík: Mělo by se začít vyučovat zacházení s informacemi

Studenti včera a dnes

Jako historik a teoretik architektury a pedagog svými přednáškami, knihami, 8 skripty a recenzemi v řadě periodik působíte na Fakultě architektury ČVUT v Praze více než dvacet let. Změnili se v tak dlouhém období studenti?

Změnili.

K horšímu, nebo k lepšímu?

Budu riskovat zobecnění. Jsou jiní. Tehdy jsem měl přednášky a semináře pro vyšší ročníky, byli vyspělejší, možná to bylo lepší pro obě "strany". Studentů bylo méně – takže se více diskutovalo, osobní kontakt byl intenzivnější – v takovém semináři se vzdělávají studenti a pedagog, pokud jím skutečně je, rovněž. S následně narůstajícími počty přijatých studentů se změnil jejich sociologický profil, s tím se potýká každý přednášející pedagog. S několika aktéry "listopadu1989" jsem dodnes v pravidelném kontaktu, dvakrát třikrát za rok se setkáváme v kavárně nad sklenkou vína. Působí v komoře architektů, v zahraničí atd.

Vzpomínají na studium?

Také, zajímají se o osudy "svého" ročníku. Vyzvídají, co je zde, v Čechách, nového, ale také se táží – a nějak samozřejmě předpokládají, že znám odpovědi na otázky, které Vám dnes nezodpoví nikdo – ale společně víme, že je třeba určitá témata prohovořit.

V čem jsou současní studenti jiní?

Jsou řádově dál v práci s PC, ale současně jsem se musel vzdát iluze, že jejich tzv. gymnazijní znalosti z humanitních předmětů budou po roce 1989 v kvantitě i kvalitě "jinde". To se nestalo. Pozitivní výjimku tvoří několik absolventů Patočkova, Keplerova gymnázia – ty rozpoznám nejpozději v odpovědi na druhou otázku. Nejde jen o mozaikovité znalosti dějepisu/historie, v zařazování události i architektury mnohdy nehrají roli století. V projektování pracují méně s "akumulovanou zkušeností" vedoucích ateliérů – mají sklon podlehnout nezdrženlivé aktuálnosti a atraktivnosti – taková je i nálada doby. Jde i o český jazyk – jakoby vzdělání obsažené v užívání českého jazyka bylo generační záležitostí.

To Vám zjevně „vadí“, jde o vyjadřovací schopnosti studentů?

Ano, je to jisté zklamání, hořká zkušenost. Ale jde o víc. Podstatnější je "zacházení", způsob práce s informacemi. Vyhradil jsem si před půlnocí necelou hodinu na "chatování" se studenty. Stáhnou si informace i během chatu, kladou otázky. To je výborné. Ale co často fatálně chybí, je následná práce s informacemi. Informace je údaj, který "byl udělán" – faktem, viz překlad toho slova. K architektovi si stáhnou na jedno kliknutí 20-30 knižních titulů, a "žijí" tím, co je "nejnovější". Vzpomínám si na Janu z Arku ve hře G. B. Shawa, když se brání slovy: „Ty jsi velký chytrák mistře, opakuješ to, co jsi slyšel naposled.“ Svět médií duní hlupáctvím, tím "co se řeklo naposled". Ti, kdo tomu podléhají, jako by byli herci - chytráky ze Shawovy hry. Je třeba rozlišit zásadní, "klasická" díla od druhotných reakcí, od popularizací a - vyhledat protikladná hodnocení. To platí i pro ikony architektury – třeba pro Miese van der Rohe atd., jeho život i dílo se stanou "plastičtější"; ostatně "spor" mezi tímto architektem a Dr. Farnsworthovou, je-li správně interpretován, zasahuje jádro moderny. Přemýšlení je schopnost "vidění souvislostí", vzdělaný, nikoli pouze informovaný člověk, má šanci vidět souvislosti, které jiný "nevidí". Takže schopnost nalézat, stahovat informace je skvělá, ale mělo by se začít "vyučovat" zacházení s informacemi, obnovit schopnost "večíst" se do textu. Porozumění čemukoli se nerovná pouhé akumulaci faktů, v tom má PC nepřekonatelný předstih. Dějiny architektury psané jako telefonní seznam na architektonický Olymp jsou dávno archiválií.

Snažíte se studenty poučit? Nejde jen o informace, data?

Poučování jsem vzdálen, neumím poučovat, nechci poučovat a to významové sloveso mne poněkud rozčiluje. Ano, v konečné instanci je cílem mých přednášek vždy pouze napomoci vytvoření "znalostního horizontu", v němž data, informace, poznatky – z filosofie, dějin architektury, urbanismu, kulturologie a řady dalších oborů a neméně vlastní studentovy individuální zkušenosti s "žitým světem" - "ožívají". „Filosofie i architektura“, řečeno s Wittgensteinem „je prací na sobě samém, na tom, jak vidím svět.“ To je "věc, o niž běží" a souvisí s tím, že ve výuce architektury je třeba respektovat individualitu víc než v jiných oborech. Ale individualita bez určité vize světa, bez určitého celostního porozumění světu a dění kolem nás - tedy bez "znalostního horizontu", nezakotvená ve světě, není v plném smyslu slova individualitou.

Filosofie a teorie architektury

Tomu napomáhá filosofie, kulturologie, tedy předměty, které vyučujete?

Ano, a právě o tom psal Napoleon ve výnosu jako císař, když zaváděl povinnou výuku filosofie. Uvedené rozhodnutí představovalo signum vznikající občanské společnosti, tedy moderního státu. Výše mnou zmíněná aspirace u filosofie zůstává. Freud poukazoval na to, že nelze dlouho žít beze smyslu; ve světě, ve kterém žijeme, narůstá komplexnost, neprůhlednost, ale potřeba se v tom dění vyznat zůstává v každém z nás. Jen skončila doba jednoznačných výkladů světa, monodiagnóz.

Co z toho vyplývá?

Jednotlivé výklady světa, filosofické, kulturologické, sociologické, estetické, si nejen oponují, konkurují, ale i doplňují - doba "po moderně" nahrává relativismu všeho druhu. Koncepty postmoderny a globalizace si podávají ruce. Nemusí se vždy jednat o hrubý eklekticismus. Fenomenologie zůstává úspěšná především v interpretaci, výkladu architektonických děl (vydání klasika Karstena Harriese je na naší scéně teorie a dějin architektury událost), strukturalismus / neostrukturalismus má svoji silnou stránku v projekční práci architekta, atd. Je možné si "vybrat" – ale taková volba zavazuje, podmiňuje další práci.

Je mezi studenty zájem o filosofii? A o celkové pohledy na svět?

K první otázce - jestliže mám v předmětu Filosofie I v pátek po poledni témeř plnou velkou posluchárnu, tak zřejmě zájem je. Pokládal jsem to za samozřejmost, ale byl jsem upozorněn, že to není běžné ani v přednáškách v průběhu týdne. Takže ano, vážím si toho. Ke druhé otázce - mezi studenty (i doktorandy) je populární S. Žižek, H. Röneckl (se svým důrazem na regionalismus) je zase blízký studentům spojeným s náboženskou vírou, Baudrillard i Chomsky šokují (a to je u stávající generace co říct), Deleuze a Guattari zůstávají obtížně čitelní. Důležité je, že o filosofii nejen zájem je, ale že roste. To má své zdroje. Nedělám si iluze, ale podívejte se, co se v povodni publikací vydává a je ihned rozebráno. Spenglerův "Zánik Západu", "Člověk a technika" z dvacátých let minulého století! Položme si otázku, proč tomu tak je? To není jen dohánění důležitých překladů do českého jazyka, to je součást celoevropského hledání odpovědi na nástup asijských ekonomik a – to bychom neměli na fakultě architektury přehlédnout – odpovědi na klíčové téma soudobé architektury: vyrovnávání techniky a kultury. Cílkovy objemné sborníky ("Tři svíce pro budoucnost", "Něco se muselo stát"), stejně tak jako veleúspěšné granty (Bárta, Kovář: Kolaps a regenerace. Cesty civilizací a kultur) zase tématizují krizi, kolaps civilizace. Chtějí nahlédnout možnosti zvládnutí "kolapsu evropské civilizace" a z vědeckých ústavů AV vstupují do politiky. Naléhavosti tázání „kde je začátek a konec toho, co je kolem nás“ (M. Hauser) se nevyhýbá ani filosofie, proto je studenty čten filosof V. Bělohradský.

"Vyrovnávání techniky a kultury v architektuře", co si pod tím máme představit?

Na vztah techniky a kultury najdete velice výraznou odpověď u Miese van der Rohe, je to i velké téma Dalibora Veselého a vede ho právě ke kritice zmíněného velkého architekta moderny, atd. Když to student přehlédne, nepochopí. Když zůstane u historky o vztahu Miese a Dr. Farnsworthové, pak nepochopil vůbec nic. K Vaší otázce: vyrůstají stavby, které mohou stát kdekoli – jsou bez vazby na místo, region, kulturu. Nevítězí sám investiční záměr nad strategiemi zařazení stavby do kontextu? Nestává se stavba spíše intervencí, bezohledným imperativem do kontextu, který nerespektují? Nepřebíjí kolosálnost a monstróznost cenné hodnoty monumentality?

Narážíte na ožehavé téma výškových staveb, které se rozrůstají po celém světě?

Ano, jde mi o téma výškových staveb od devadesátých let – tzv. "militantního výškového stavění", které je spojeno s využíváním high technologií. Stavby rostou do výšek - tak tomu vždy bylo, šlo o reprezentaci, symboliku, o odpověď na cenu pozemku a daňovou zátěž. Dnes k tomu přistupuje důležitá demonstrace výsledků mimořádných stavebních technologií – to sehrává v konkurenčním světě velkou roli - stavbou se vizuálně předvádí vyspělost země, nebo stavba sehrává roli reklamy firmy. Nicméně enormně rostoucí průvodní náklady na nezbytnou infrastrukturu vyžadovanou stále vyššími patry, činí růst do výšky nesmyslným. Tak to lze schematicky říci, ale například Fosterovy realizace vyžadují velice pečlivou detailní interpretaci. Nic není jen černo-bílé, ani ty současné výškové stavby. Jde o následující téma: Projekční práce architekta je podmíněna stavebními technologiemi – jak jinak, ale výchozí idea stavby by neměla být technologiemi předurčena, vždy jde o vyvažování techniky a kultury. Jsem přesvědčen, že téma normální, přesněji řečeno, krásné stavby jako šíře uchopitelné, spolusdílené hodnoty, versus demonstrativní ukázka technologicky možného, atraktivnosti, samoúčelnosti, experimentu, exhibice, je na pořadu dne. Neexhibující architektura, žádná dryjáčnická architektura entertainmentu pozdní moderny, ale architektura, v níž je dosahováno harmonie techniky a kultury, architektura vzdálená podivnostem, nebo jestli chcete odkázat na autoritu K. Framptona, "architektura nulové úrovně" (pro ty, kdo Framptona nečtou, dodávám: to nevylučuje "poetiku racionality", naopak!), je odpovědí na „narůstající kakofonii současného světa hmatatelným mlčením.“( J. Asse) Přispívat, směřovat ke stabilitě společnosti, v informační společnosti s narůstající virtualitou všeho druhu, akcentovat moment fyzického setkávání lidí atd., v tom lze vidět jeden z naléhavých "úkolů" architektury. Lze v tom vidět jistou analogii s rolí neohistorismů v XIX. století, které spolustabilizovaly sociálně rozbouřenou, rozvíjející se moderní společnost první průmyslové revoluce.

Zjevně pokládáte "vyrovnávání techniky a kultury v architektuře" za něco naprosto zásadního pro architekturu a pro její výklad. Z vašich přednášek pro doktorandy si vybavuji Váš názor, že například naše doba trpí ve využívání techniky absencí "zdrženlivé uvolněnosti" (Gelassenheit - M. Heidegger).

Ano, samozřejmě je to téma na cyklus přednášek. Technika dominuje a podřizuje si i kulturu. „Jaká doba, taková architektura“. Žijeme v pozoruhodné době, to bychom měli využít. Moderna je více než po svém zenitu a v době "poté" (viz frekvence „post“) – v takové době se aktualizují a zpochybňují základní pojmy: prosté – složité, krásné – podivné atd. Nechci v tomto rozhovoru přednášet, takže pro neklidné čtenáře těchto řádků (zpracované kulturou entertainmentu) raději uvedu tři citace pro rozptýlení i pro zamyšlení: „Vše geniální je prosté, ale vše prosté není geniální“, „Prostá architektura to není módní dieta, ale zřeknutí se narkotik“ a „Jsou pouze čtyři věci na světě, které mají smysl: víno, sex, jídlo a poezie. Tyto čtyři věci nezvládne počítač. Architektura je druh poezie. Tyto věci jsou základ.“ Jsem přesvědčen, že i z těchto několika vět – a architekti umí formulovat myšlenky! - lze poznat, jak H.Tessenow, J. Asse a P. Eisenman architektuře rozuměli. Tím odkazuji na poslední skripta "Architektura. Programy. Realizace" a upozorňuji na připravovanou publikaci architekta Ondřeje Beneše.

Doktorandi

Přednášíte také pro doktorandy. Jak přistupujete k nim?

Mám za sebou několikaletou zkušenost s doktorandy na FAMU a na naší fakultě. Přednášky pro doktorandy koncipuji spíš jako sondy do témat, do geneze určitých zavedených interpretací. Jsem rád, že doktorandi, které jsem vedl na FA ČVUT, nejsou "utajení“- Veronika Kroulíková přinesla z archivů dosud neznámá fakta k "Bruselu 1958". Nebo i Vámi připravovaná publikace rozhovorů s dvaceti českými architekty všech žijících generací, kterou jsem již četl, je působivé instruktivní čtení k práci architektů. Dovídáme se tak, s čím se dnes architekti "potýkají". Zprostředkovaná mezigenerační zkušenost má svoji váhu.

Nadále však absolventům fakulty architektury chybí to, co je samozřejmé pro doktorandy, kteří k nám na FA přicházejí z humanitního studia - technika práce s textem, osvojení si interpretace, citování ad. To je handicap při psaní disertace.

Píšete a vydáváte knihy zpravidla se spoluautorem Ondřejem Benešem. V čem spočívá Vaše spolupráce, v čem je Vám prospěšná?

Mám vzdělání v oborech filosofie, historie a docenturu z teorie architektury, navíc jsem se na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v rámci kulturologie nebo na FAMU pohyboval meziooborově. Architektura je sice činnost, která pracuje se znalostmi ze 100 + 1 oboru a podoboru (sociologie, estetika, psychologie, ad.), ale velmi dobře vím, že architektura vyžaduje velice svébytné, nezaměnitelné porozumění a využití takovýchto znalostí. To ovládá architekt – nikdo jiný, ti ostatní mu do toho jen hovoří, on je ten, kdo drží projekt a realizaci pohromadě. Architektura se netvoří ze slov, z idejí, ale z tvrdých materiálních faktů. Takže i pouhé psaní o architektuře vyžaduje oporu v profesionalitě – a tu mi praktikující architekt i teoretik architektury Ondřej Beneš bezpečně poskytuje.

Co byste na závěr vzkázal studentům, architektům?

Neuvedu žádnou abstrakci, "filosofickou spekulaci". Zůstanu pro tento rozhovor prvoplánově srozumitelný. Ocitoval bych proto mistra sdělnosti Václava Cílka: „Svět včerejška se nám rozpadá pod rukama, ale jako vždycky existuje smysl, zdravý rozum, věci, pro které stojí za to žít, a také dobrý konec náročného dne.“ V takových přechodných dobách se otevírají před architekty velké možnosti i svůdná nebezpečí – přeji úspěch při hledání radikální a profesionální pozice v tomto neklidném světě! A postěžuji si – přestože Václav Cílek má dobré vztahy s předními českými architekty, do svých sborníků (vždy s více než 50 autory a zastoupením všech možných oborů, specializací!) architekta nebo urbanistu nepřizval. To je fatální chyba měřená tím, co se do architektury petrifikuje, co vše z ní lze vyčíst z hlediska toho, oč soudobí architekti usilují, zkrátka, co architektura pro provoz společnosti znamená! Přítomnost filosofů a teologů (mj. V. Bělohradský, M. Hauser, J. Sokol) to nevyváží.

Oldřich Ševčík vystudoval filosofii a historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, docenturu teorie architektury na ČVUT; přednášel na řadě vysokých škol (Karlova univerzita, VŠE, FAMU, VŠERS a d.) Vydal publikace: „Architektura - historie - umění. Kulturně-civilizační vývoj v Evropě od antiky do počátku 19. století"(Grada 2002, dotisky; rozšířené vyd. 2007); s O. Benešem „Architektura 60.let. >Zlatá šedesátá léta< v české architektuře 20. století."(Praha, Grada 2009); studie v 7 publikacích resp. sbornících; osm vysokoškolských skript s prvými překlady textů do českého jazyka (Habermas, Lyotard, Rossi, Portoghesi a d.). Pravidelně publikuje v řadě periodik (Architekt, Stavba, Stavebnictví, ERA21, Zlatý řez, Bulletin ČKA, ARCH, Architektúra & urbanizmus ad.) Specializuje se na dějiny a teorii architektury, architekturu šedesátých let v českých zemích, dějiny filosofie moderní doby a na vybraná témata kulturologie.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.