Miloš Florián: Slova ‚neexistuje‘ a ‚nejde‘ bych nejraději vypustil ze slovníku – 1. část

Začneme pedagogy – architekty z Fakulty architektury ČVUT v Praze. V tomto prvním díle si povídáme s Milošem Floriánem, který zde vede svůj ateliér od roku 2004 a jehož výsledky jsou považovány za experimentální až vizionářské.

Na základě čeho si vybíráte studenty do svého ateliéru?

Při vstupu do ateliéru neprobíhá žádné výběrové řízení. Neprohlížím žádná portfolia, vše se děje naprosto bezprostředně. Studenti by se však měli předem co nejlépe seznámit s ateliérem, kam jdou a měli by vyhodnotit, jestli to chtějí dělat nebo ne. Obvykle je chybou, když jdou do ateliéru s tím, že to ‚chtějí zkusit‘. Když jdou do ateliéru s tím, že to ‚chtějí dělat‘, tak jsou výsledky mnohem lepší.

Studenty beru v podstatě všechny. Díky té ‚vizuální‘ nezvyklosti studenti často váhají, protože se bojí, že je čeká něco neznámého. V podstatě je to jen o tom způsobu výuky, kdy se chce, aby student byl sám sebou, aby se skutečně osvobodil a začal svobodně tvořit. Vždy je spousta vlivů, které ovlivňují každého z nás, ale studenti by měli dokázat vyhodnotit, co skutečně chtějí.

Probíhá ve vašem ateliéru spíše jedno nebo více zadání?

My máme stejně jako ve většině ostatních ateliérů více zadání, ale striktně nediriguji, kolik jich bude. Také jsme ale schopni se se studentem domluvit na zadání, které si přinese on sám.

A přicházejí studenti se svým vlastním tématem často?

Jak kteří. Pokud přicházejí studenti z jiného ateliéru, kde byli zvyklí na přesné zadání, tak samozřejmě s ničím novým nepřicházejí, protože si nedovedou představit, že by proces zadávání mohl fungovat jinak. V tom případě jim nabídnu pět zadání, která mají navíc dost široký záběr.

Další věc je ta, že se zajímám o to, jaké má ten či onen student zájmy. Mám rád, když mi student ukáže sám, co ho zaujalo a tím pádem dokáži odhadnout, k čemu inklinuje a vyjít mu v tom směru vstříc, aby projevil svůj talent nebo svůj zájem daným směrem. Samozřejmě to není jednoduché, protože, myslím, studenti nejsou na tento způsob zvyklí a proto to někomu trvá déle. Záleží i na tom, jestli v tom ateliéru zůstává dále.

Když pracuje každý na svém tématu, probíhá mezi studenty nějaká spolupráce?

Je to na nich. Ty věci by měly jít ze zdola, ne aby vedoucí ateliéru řídil do posledního šroubku, jak bude ateliér fungovat, jako na střední škole. Záleží na komunikaci, iniciativě a samostatnosti studentů. Záleží na tom, jak intenzivně studenti pracují. Já jsem k dispozici 24 hodin denně. Nerozlišujeme výuku podle rozvrhových hodin a také se nestýkáme jen v ateliéru ale třeba i mimo školu.

Pořádáte v průběhu semestru nějaké workshopy nebo výlety za architekturou?

Co se týče workshopů, pořádáme jeden za semestr jako výjezdní zasedání.

Potom záleží samozřejmě jak na aktivitě studentů, tak i doktorandů. U nás v ateliéru není oficiální asistent jako v ostatních ateliérech, ale spolupracuji s doktorandy a záleží, kdo z nich má jaký zájem při spolupodílení se na výuce. V současné době mi pomáhá především Lukáš Kurilla, Jana Hladíková, Marek Růžička a teď i Marie Davidová. Pokud chtějí doktorandi zorganizovat workshop, tak ho zorganizují. Výjezdy za architekturou ale nepořádáme.

Existuje téma, jímž se zabýváte intenzivněji?

Za posledních 15 let jsem se rozkročil hodně doširoka. Dříve jsem si myslel, že architektura je sloup, deska a oblouk, ale když se člověk seznámí hlouběji s jinými směry v architektuře, tak zjistí, že těchto systémů je mnohem více. V současné době nás v rámci ateliéru zajímá např. robotika a její přesah do architektury. Dále mě také zajímá, co se děje v přírodní a syntetické biologii a genetice, což se jeví jako téma vzdálené tomu, co se na škole vyžaduje. Toto téma ale opět souvisí s přírodou a hlavně s tématem aplikace a zkoumání procesu samoorganizace. Proces fungování v přírodě se snažíme nějakými technickými prostředky přenést do našeho mikro-, deka- a makroměřítka a takto projektovat domy. Konkrétnější být nedokážu.

Jak vám prospívá spolupráce s mladými?

Samozřejmě se na tom ‚rozkročení‘ podíleli i studenti tím, že přicházeli s různými náměty. Tak se člověk obohatil a získal širší rozhled, než kdybych měl kolem sebe pouze korektní studenty, kteří by zastávali mainstreamovou linii. Potom bych si připadal velice ochuzený. Teď mám daleko větší rozhled a jsem schopen při řešení problému daleko lépe zareagovat, protože mám komplexnější přehled o různých cestách a možnostech řešení přístupů k realizaci toho či onoho problému.

Výstava vašich ateliérových projektů vždy působí fantastickým dojmem, který mezi ostatními ateliéry zaujme na první pohled. Jak vzniká koncept takovéhle výstavy? Z jaké části se na ní podílí studenti?

Záleží na tom, jakou má člověk filozofii. Já si myslím, že se architektura nedá naučit, a že by se měl spíše vytvořit prostor pro tvorbu, a tak inspirovat lidi k tvorbě. Podněcovat je k tomu, aby se nebáli tvořit a aby neměli žádné vnitřní limity, protože zvláště mladý člověk by si měl za dobu studia zkusit různé způsoby, různé principy pohledu na věc a řešit různé cesty.

Samozřejmě, že součástí tohohle procesu je potom i prezentace. Takže když má každý student jiné řešení, tak je nemůžeme zprůměrovat tím, že všem předepíšu stejnou prezentaci. Student by si měl vymyslet vlastní prezentaci projektu, která by dokreslila jeho návrh, o čem v tom projektu jde.

Je zajímavé, že i když má každý jiný formát nebo různé členění, tak v celku se ta různorodost nepotlačuje, spíš se doplňuje. Každý projekt poskytuje různé informace, což je dané i tím, že nějaký student téma rozvede více, zatímco někdo zůstane skromnější. Záleží také na tom, jak je student schopný a pilný.

U nás je to založené spíše na zodpovědnosti, protože student by měl mít zájem dělat architekturu a nechodit do školy s vědomím, že mu nakonec někdo automaticky řekne, jak co udělat, aby vznikla architektura. Tím vznikne spíše stavitelství. Architektura má v sobě nějaké fluidum, které se nedá naučit. To je dané osobností autora a škola by měla pomáhat nastartovat osobnost, poskytovat dokonalý servis a dokonalé nástroje a samozřejmě odpovídající pedagogy. Zázemí by mělo inspirovat a klást důraz na samostatnost. Je nutné změnit myšlenkové vzorce a posunout se jiným směrem. Slova 'neexistuje' a 'nejde' bych nejraději vypustil ze slovníku.

Škola by neměla být nastavena tak, aby udávala směrování, jak má architektura vypadat. Představu by měl stanovit autor, v našem případě student. Samozřejmě se studentem mohu diskutovat a říkat mu svůj názor, čímž ho mohu ovlivňovat. Student by však měl podněty umět vyhodnocovat a vzít zodpovědnost na sebe, vytvořit ‚něco‘ a projekt umět obhájit. Dokonce myslím, že by měl mít v sobě ambici překonat pedagogy a vzory, které obdivuje.

Konec první části. (Na druhou se můžete těšit zítra.)

doc. Ing. arch. Miloš Florián, PhD. (*1958)vystudoval Fakultu architektury ČVUT, kde i v současné době působí. Od roku 1995 pracoval na Ústavu navrhování II. pod vedením prof. A. Navrátila, CSc., kde se spolupodílel na ateliérové výuce a cvičeních ze zdravotních i sportovních staveb. V letech 2002 - 2003 působil na Ústavu dějin architektury a umění pod vedením prof. P. Ulricha, CSc. jako vědecký pracovník. Od té doby funguje na Ústavu stavitelství I. pod vedením prof. M. Pavlíka, CSc. Hlavní oblastí jeho odborného zájmu jsou sklo jako konstrukční materiál, inteligentní pláště budov, konstrukce volných forem, technologie CAD/CAM a nanotechnologie. Podílí se na vědecko-výzkumné činnosti ČVUT. Od října 2004 vede studio FLO(W).

Internetové stránky ateliéru FLO(W) najdete ZDE.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.