Máme světu co nabídnout

JS: Jaká je úroveň české architektury oproti světové?

Dimitri Nikitin: Když procházím světové weby o architektuře, vždycky poznám českou věc. I když se říká, že v dnešní době se charakteristické znaky jednotlivých kultur stírají a architektura se stáva celosvětovou, přesto mám pořád pocit, že se česká architektura něčím vyznačuje. Myslím si, že má co říct ve světovém měřítku právě tím, že je něčím odlišná a má specifické znaky, které ji definují. Ty znaky by se daly vyčíst, konkrétně jsem si je ale zatím ještě nedefinoval.

Martin Ptáčník: Já bych navázal na Dimitrije, protože já si pro sebe zkouším právě tyto znaky interpretovat. Takže si myslím, že určitou úlohu hraje silné dědictví modernistů z počátku 20. století. Protože to vlastně byli první čeští architekti. Předtím to byli Rakousko-Uherští architekti studující ve Vídni, jezdící na zkušenou do Paříže. Ale teprve ta další generace se dá označit jako česká. Dokonce jsme se snažili dlouhou dobu si vytvářet nějakou vlastní specifickou architekturu. Ale rozhodně je v celé naší historii zásadní období začátečního modernismu, které má nálepku toho, že je kvalitní, a že je české. Ve zbytku století už to tak nebylo. Nikdy jsme si nedokázali přiřadit tak silnou nálepku. Vyjímkou je jen období kolem 60. let, kdy byla naše architektura opět silná. A protože jsme měli tak silné dědečky, tak možná právě proto na nich dnes tolik bazírujeme a nedokážeme se od nich odrazit. Nedokážeme přijít na to, o co jim šlo a spíš se je snažíme jen napodobovat.

Jáchym Svoboda: Myslím si, že česká architektura má světu co nabídnout, ale podle mě to záleží spíš na jednotlivcích.

JS: Jak hodnotíte současnou budovu vaší školy od architektky Šrámkové?

Karel Filsak: Ta změna prostředí byla obrovská. Z temných neosobních chodeb staré budovy, kde jste nikdy nikoho nepotkal, jste se dostal do transparentního kontaktního prostředí. Tvorba všech je teď díky umožněným průhledům komukoli volně přístupná. Jaké jiné by mělo studium na vysoké škole architektury být?

JS: Myslíte, že má tato nová budova vliv na zlepšení kvality výuky?

Karel Filsak: Ano, určitě. Prostředí je pro nás zásadní. Najednou jsme měli k dispozici transparentní prostor se všemi jeho obnaženými ději, ve kterém jsme měli chuť pracovat třeba i delší dobu.

Dimitri Nikitin: Ta změna prostředí působí iniciačně, to znamená že ovlivňuje nepřímo i další dění, jako je studentská aktivita v oficiálním chodu školy. Studenti se snaží víc zasahovat do oficiálního prostředí, spolupracují přirozeněji s vedoucími ateliérů nebo se zapojují více do dění ve škole. A to platí nejen pro studenty ale i pro pedagogy, kteří se více otevírají druhé straně. Studenti se tolik nebojí pedagogů a pedagogové zase víc naslouchají studentům.

Martin Ptáčník: Já bych ještě připojil, že pro život ČVUT a vlastně celých Dejvic se dá připočíst to, že dobře dopadla Národní technická knihovna. Ta společně s novou Fakultou architektury pomohla tomu, že se daleko líp žije v dejvickém univerzitním areálu. Studenti tam mají zázemí a jsou tam radši. Protože co si pamatuji já, když jsem ještě chodil do Dejvic, tak to bylo strašné.

JS: Jaký je váš osobní způsob, jakým tvoříte architekturu?

Jáchym Svoboda: Pro mě je důležité místo zadání, to musím prozkoumat a nějak si ho zažít. Když jsem si vybíral zadání na diplomovou práci, tak jsem strávil v Ostravě poměrně dost času. Procházel jsem si areál a hledal vhodný objekt. Pak si nad tím teprve mohu sednout doma, hledat další souvislosti a začne se rýsovat konkrétnější představa.

JS: Co byla v tomhle případě inspirace? Byla tam nějaká silná myšlenka?

Jáchym Svoboda: Konkrétní inspiraci v tomto případě nedokážu popsat, vychází z onoho místa, z obrovských těžních a obráběcích mechanizmů, které jsou pro Dolní Vítkovice příznačné. Můj projekt je další “stroj” zasazený do tohoto prostředí.

Karel Filsak: To je hrozně těžká otázka. Dá mi hodně práce na začátku najít to Téma. Konkrétně u diplomu jsem měl chuť reagovat na danosti v prostředí a vše tomu podřídit. Pokusil jsem se využít možnosti zasadit stavbu kulturního domu do historického centra města, do prostoru, který má velký význam. Dům pracoval s archetypálním tvarem, prokreslovaly se do něj pohledové a komunikační osy, vyhýbal se citlivě staré košaté lípě. Hrozně mě bavilo hledat další reálie prostředí, které by se mohly v konceptu nějakým způsobem odrazit. Začal jsem tedy formou klasickou a dalšími zásahy jsem se snažil vnést ještě další rozměr. Ten způsob je pokaždé jiný, ale asi hodně tvaruju.

Martin Ptáčník: To záleží na tématu, jestli je praktické nebo akademické. To, co je vždy stejné je hledání si toho, co mě na tom konkrétním úkolu zajímá. Vždycky se snažím na začátku označit nějaký problém. Někdy je to v tom, že se musí vyřešit provoz a jindy je problém, že se musí udělat hlavně, aby to dobře vypadalo. A potom ten problém dál rozvíjím a odpovídám si na něj.

JS: To “aby to vypadalo” není pokaždé primární?

Martin Ptáčník: Jak kdy, to záleží téma od tématu.

JS: A jak se inspiruje a tvoří Dimitri Nikitin?

Dimitri Nikitin: Snažím se co nejvíce otevírat dalším činnostem. Věnuji se nejen architektuře, ale i jiným disciplínám jako je volné umění, tanec nebo zvuk. Spíš se tedy snažím uvažovat koncepčně v různých směrech a aplikovat to do návrhu. A samozřejmě to přemýšlení je ve všech těchto odvětvích kreativní činnosti velmi podobné - způsob vystavění konceptu z kontextu je docela bolestivý, alespoň u mě je to vždy velmi nepříjemný a intenzivní proces.

Je to takový vlak podnětů, který nesmím přetrhnout. Návaznost myšlenek, která neustále pokračuje, a která je velmi nepříjemná a vzrušující zároveň. Je to nějaká vnitřní nutnost sledovat ten vlak a pokračovat v rozvíjení konceptu a přemýšlení o projektu.

JS: Je pro vás důležité, aby se lidem líbilo to, co navrhnete?

Dimitri Nikitin: Podle mě je reakce veřejnosti na architekturu zásadní, protože narozdíl od volného umění je architektura nevyhnutelná, člověk si jí nemůže nevšímat. Takže když člověk musí procházet prostředím, které mu není příjemné, je nucen si buď vybrat jinou cestu, anebo trpět.

JS: A když odborníci ohodnotí stavbu jako kvalitní a laická veřejnost ji nepřijme?

Dimitri Nikitin: To vypovídá hodně o systému vzdělávání a školství. Od základní školy tady neexistuje žádný způsob jak člověka vzdělat v dovednosti chápat mediální prostředí kolem a umět rozlišovat, co je podnětné a co je spíš brakový produkt nějaké mediální masáže. Povědomí o vlastnostech vizuální kultury a fyzického prostředí by se mělo začít vyučovat už od velmi mladých let. Člověk dnes totiž není veden k uvažování o prostředí. Nezná cesty, jak lze kreativní činností své prostředí přetvářet k lepšímu.

JS: Používáte zlatý řez?

Karel Filsak: Neměl bych to asi říkat nahlas, ale mně se proporce zlatého řezu moc nelíbí. Jako harmonickou proporci ji samozřejmě uznávám, ale nebaví mě její aplikování. Dříve jsem zlatý řez hodně využíval, ale špatně. Snažil jsem se jím argumentovat a hodně mě svazoval. Dnes se stále snažím tvořit architekturu s ohledem na proporce, ale už mnohem volněji. Baví mě pravidla porušovat, hrát si s proporcemi, využívat i určité proporční nedokonalosti a disproporce, které stavbám vtiskávají určitou příchuť a atmosféru.

Jáchym Svoboda: Není to pravidlo, občas ho zkusím zpětně hledat v tom, co jsem nakreslil, ale spíš jen pro kontrolu, jestli to, co jsem vymyslel, odpovídá takovýmto pravidlům.

Dimitri Nikitin: Já si myslím, že používám zlatý řez podvědomě. Už o tom ani neuvažuji, spíš až následně zpětnou analýzou zjišťuji, že se v tom návrhu zlatý řez propisuje skoro všude. Možná už jsem trochu deformovaný tou mírou, ale nikdy to nepoužívám záměrně. Základní vnímání a aplikace harmonických vztahů je stále platnou cestou, jak analyzovat stávající a vytvářet novou architekturu a umění. Podle mě si každý architekt vypěstuje cit pro krásno, takže harmonie a proporce tam vždy jsou i když nejsou vkládány vědomě.

Martin Ptáčník: Určitě když se mi hodí, tak ho použiju. Třeba když chci nakrájet dort na pět dílů, tak nejdřív ho nakrojím ve zlatém řezu a pak už krájím dál. :-)

Informace o výsledcích soutěže Diplomy 2013 najdete ZDE.