Konečně diskuse o sídlištích?

Polemické činy architektů vycházely z odborného dialogu se sociology města a postupně odstraňovaly nejkřiklavější vady sídlišť a života v nich. Uvedu alespoň dva příklady z Prahy. Jihozápadní město (tým arch. Obersteina) programově stavělo nejprve radiální spojení s centrem a teprve pak domy, připustilo vazbu na existující vesnickou zástavbu a zadalo veřejné budovy kvalitním architektům (Brix, Králíček) jako solitéry. Přestavba části Žižkova (tým arch. Bašeho) zase přišla s požadavkem zachování uličního schématu, vyloučila panelovou výstavbu a především se pokoušela prosadit možnost návratu přechodně vysídlených místních obyvatel.Dalo by se aproximovat, že podobnými kroky by se za další půlstoletí nová výstavba srovnala s evropským standardem (pokud by se ovšem Evropa od toho okamžiku přestala měnit). Jenom architekti ale vědí, jak byl každý takový krůček vpřed vykoupen absurdními a vyčerpávajícími zápasy. A hlavně: tyto heroické až sisyfovské počiny zůstávaly výjimkami a stále více našich měst mělo ve svých územních plánech „vymlácení“ centra ve prospěch paneláků. Po pádu berlínské zdi u nás bohužel nezapočala veřejná diskuse o tom, proč a co všechno bylo na sídlištích nelidské, nakolik to bylo vlastní pouze takzvanému socialismu a jak se svobodný svět mezitím s tímto byrokratickým pokušením vyrovnal. Místo toho – jako by se na tom nikdo ani nemusel s nikým dohadovat – ze dne na den skončila výroba panelů. Toto „řešení“ mělo své obdoby v mnoha dalších oborech lidské činnosti: podobně se nepralo špinavé prádlo ve školství, ve vědě nebo v církvích, všichni byli najednou polepšení a po starých strukturách jako by se slehla zem.Toto na pohled pouze teoretické manko mělo nedozírné praktické důsledky. Protože nebylo řečeno, co bylo jen špatné a co zcela nepřijatelné, nebylo možné vytvořit ve veřejnosti a už vůbec ne mezi politiky konsensus, na co je třeba vynaložit státní a/nebo městské prostředky. Zbourat? „Humanizovat“? Zahustit? Doplnit o chybějící funkce? Počkat, až je vybydlí squatteři? Celá tato škála byla ve vzduchu, ale nebyly analyzovány důsledky těchto ani dalších možných variant. Mezitím domy fyzicky a morálně stárly, spontánně probíhaly drobné živelné pokusy o nápravu (podnikatelé v kočárkárnách) a co je nejhoršího: ekonomicky nejsilnější obyvatelé opouštěli sídliště a v těch zbývajících se prohluboval proces maladaptace. Přestali vnímat nedostatky svého každodenního prostředí, protože se pro ně staly psychicky neviditelnými. Proto také každý pokus o obnovu sídlišť musí začínat jakousi šokovou terapií, která pomůže jeho obyvatelům obnovit zrak.V této spojitosti se zdá být skvělé, že student největší architektonické školy u nás přichází s obsáhlým textem o sídlištích, ve kterém formuluje jiné než pořád dokola omílané názory. Jenomže, běda, při bližším pohledu...

Zahájení diskuse jejím uzavřením?

Kazimír Krajewski člení svůj text do tří oddílů, Kvality, Krása (?) a Mýty. Ty jsou podle něj čtyři, o noclehárnách, o králikárnách, o tom, že sídliště není město, a o humanizaci. Bezzubé mediální kritiky z doby totality - Krajewského první, druhý a čtvrtý mýtus - nejsou nepravdami, jak tvrdí, ale jsou to polopravdy, jejichž škodlivost byla v tom, že měly nahradit hlubší analýzu. K té se blížil názor, jejž označil jako třetí z mýtů. Ocitujme vstupní odstavec:Mýtus o tom, že sídliště není město. Patří k nejotřepanějším a nejprázdnějším tvrzením. Jedná se o názor generace architektů, která měla na stavbu sídlišť jiný urbanistický názor, a jejich realizovaný, rozvolněný tvar vnímají jako osobní prohru. Tento názor nelze ovšem opřít o jiné než historizující argumenty. Je to prostě tvrzení, na které lze reagovat způsobem: „No a“ nebo jiným tvrzením: „Sídliště je město!“ Diskuze na toto téma, různé poukazování na rozpad, absenci „městských“ prostor, to je neplodné kavárenské tlachání. Připomeňme si, jak se myšlenka, že sídliště není město, rodila. Jak jsem se postupně a ke svému údivu dozvídal, výstavba sídlišť nebyla perverzním aktem násilí, které na svých občanech páchala komunistická totalita. V roce 1968, kdy jsem poprvé v životě vycestoval „ven“, jsem spatřil tehdy snad vůbec nejchválenější sídliště na pokraji Helsinek, v Otaniemi. Bydleli jsme tam, navštívili jsme několik bytů, po dalších sídlištích nás provedl jeden z předních architektů. Zarazilo mě trojí: jak tyto oproti nám řemeslně mnohem dotaženější, oku ladící stavby uprostřed zeleně zůstávají nicméně ve svém výsledném působení nelidské a že to finští intelektuálové vědí a hlasitě říkají (tehdy jsem poprvé uslyšel termín „zelené vdovy“, který vyjadřoval právě ono napětí mezi zachovalou zelení a zdevastovanou duší maminek touto zelení bloudících).Tento proces kritické reflexe k nám doléhal slabě, jak tenký proužek světla pod prahem zavřených dveří do pokoje dětí, které by měly spát v době, kdy se dospělí vedle baví. Vyšly a okamžitě byly rozebrány - a tehdy ještě i přečteny – přelomové knihy od Mitscherlicha a Jacobsové, ve vědeckých knihovnách se dal sehnat Bahrdt, de Lauwe nebo Mumford, u nás leccos kritického přitlumeně pronesli sociologové města Gottlieb, Janišová, Jechová, Köppl, Kotačka, Maršálková, Musil, Pštross, Todlová... Nebylo to tak, že by od počátku někdo jasně věděl, že toto je slepá cesta. V řadě terénních výzkumů se odhaloval jeden dílčí negativní rys za druhým a postupně se koncipovalo možné teoretické vysvětlení něčeho, co se ukazovalo být aktem nebývalého - pseudovědeckého a pseudosociálního - násilí. Dalším, souběžným pramenem tohoto ohledávání ducha města byly četné analýzy z dějin umění, dějin idejí, archeologie, mytologie, sémiotiky měst nebo ekologické psychologie. Při exkurzech tímto směrem jsem zjistil, že existují i práce v češtině, které podobným směrem šly již za první republiky, od našich historiků Melnikové-Papouškové, Slavíka nebo Šárecké nebo od Francouze Pirenna. Zájem se přesouval na koncepty teritorialismu, centrality, místa, genia loci, ale také dějinnosti a hermeneutiky. Šířily se strojopisné opisy překladu Heideggerova textu o bydlení, rozruch způsobil kunsthistorik Ševčík, když do jedné urbanistické studie promítl Lynchův koncept image města. Na Václavském náměstí se dala koupit oficiálně publikovaná literatura z Polska (Czerwiński, Wallis), kde byla zrovna o něco liberálnější atmosféra.Nechci pokračovat ve výčtu, který by se mohl doplnit například o pohled sociální medicíny, sociální geografie, mikrodemografie nebo teorie dopravy. Chci tím říci jen jedno: věta „ sídliště není město“ byla šťastným, i pro laiky sdělným shrnutím tohoto otevřeného, úporného a na Východě navíc občansky odvážného hledání, ve kterém se rodil model interdisciplinárního dialogu pluralitní vědy.Jedním z posledních plodů tohoto stále otevřeného procesu je pro mě nahlédnutí, že to, co ve městech probíhalo jakožto stavba sídlišť „naráz“, bez organického růstu, mělo na venkově analogon v kampani za střediskové vesnice. A že dnešní obhájci sídlišť a stoupenci návratu ke střediskovým obcím, byť pod nějakým novým krycím názvem, jsou lidé příbuzného ducha.Je to duch popíračů holokaustu, kteří se v tomto případě dělají zajímavými popíráním nejtrpčích zkušeností z dob totality a kteří tehdejší kroky k osvobodivému prohlédnutí dezavuují jakožto „kavárenské tlachání“.Diskuse sice byla znovuotevřena, ale její iniciátor nás vyzývá, abychom v tomto tlachání nepokračovali a naslouchali jen jemu. I když bych tuto charakteristiku rezervoval spíš pro jeho text, nechci mu opáčit stejným sofistickým záludem. Začněme konečně veřejnou diskusi o sídlištích, nikoli však střetem názorů „pro“ a „proti“, ale tím, co skutečně vnímáme, a tedy můžeme ukázat. U popisek obrázků jsou použity citace z článku Kazimira Krajewskeho "Rovnost, volnost, vítr, slunce", Era 21 1/2003.Foto: Kryštof BlažekBohuslav Blažek, sociální ekolog, je ředitel o.p.s. EcoTerra a vyučuje sociální ekologii na FA ČVUT a na DAMU v Prazepsáno pro časopis Era21