Klímová & Moravčík: Prý často říkám „Máš něco?“

Jak byste popsala fungování vašeho ateliéru?

Barbora Klímová: Ateliér vedu s kolegou Michalem Moravčíkem. I když tady oficiálně zastávám roli vedoucí a Michal asistenta, působíme tu jako dva umělci. Oba se podílíme na chodu, koncepci ateliéru. Diskutujeme práce studentů. V tom se doplňujeme. Problém je trochu v tom, že není, kdo by nám tzv. asistoval, řešil praktické problémy.

Kde je původ vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál?

BK: Spíš než o rozhodnutí bych mluvila o souhře okolností. Po absolvování FaVU v roce 2004 jsem působila jako umělkyně v rámci různých rezidenčních a stipendijních programů. Nebyla jsem zaměstnaná, což je sice úžasné, postupem času mi ale přestalo vyhovovat, neustále se o něco ucházet, co půl roku začínat nový projekt téměř na zakázku hostitelských institucí. 'Do školy' jsem se vrátila v roce 2009, kdy jsem se přihlásila do doktoradského studijního programu na VŠVU v Bratislavě. To mi umožnilo pracovat tři roky na jednom projektu, působila jsem tu i pedagogicky. Tuším v roce 2010 proběhly konkurzy na místo vedoucího tohoto ateliéru. Situaci jsem neřešila ve smyslu učení jako předávání zkušenosti. Spíš jsem přemýšlela o smysluplném životním plánu v dané chvíli. Chtěla jsem se zabývat uměním, ale nezávisle na jeho produkci, třeba i teoreticky. Koncepci ateliéru, zaměřeného na kontext, místo, jsem byla schopna naplnit, takže jsem se do toho konkurzu přihlásila. Michal má jinou zkušenost, učí už od školy.

Michal Moravčík: Po absolvovaní sochy v Bratislave som začal hneď učiť na Trnavskej univerzite. V roku 2012 sa naskytla príležitosť prihlásiť sa na Environment ako asistent. O personálnych zmenách na FaVU som predtým počul a vnímal som to ako zásadný posun inštitúcie, napríklad v porovnaní s bratislavskou VŠVU. Na učení je zaujímavé, že je v ňom istá generačná prepojenosť. Je to ako niť, máte kontakt so staršími kolegami a zároveň ste pri tom, ako uvažuje o umení najmladšia generácia. To je pre mňa veľmi cenná skutočnosť.

BK: Ateliér environmentu na škole řadíme mezi ty konceptuálně orientované. Mimochodem vznikl v roce, kdy jsem jako studentka přišla na FaVU. Tehdejší děkan Tomáš Ruller sem přizval umělce své genrace, kteří zde definovali zaměření vlastních ateliérů. Tento ateliér vymyslel a vedl Vladimír Merta spolu s Marianem Pallou. Označení environment se v umění užívalo hlavně v několika dekádách od šedesátých let. Dnes se mluví spíš o umění site-specific. Mně se ten název líbí hlavně z toho důvodu, že naznačuje i určitou mezioborovost. (Na Fakultě sociálních studií v Brně najdete Environmentální studia, na Fakultě umění a architektury v Liberci se učí Environmental design). Často se setkávám s představou, že jsme ekologicky zaměřený ateliér. Já ji vyvracím. Soustředíme se v podstatě na jakýkoli kontext práce.

Uveďte prosím příklad zadání úlohy pro studenty. Jaká zadání volíte?

BK: Obecně reagujeme vždy na předcházející semestr, na práci a požadavky studentů. Zajímají nás spíše rámcové úkoly, které nutí studenty, aby si svůj problém vymezili sami. Podnětem jsou nám např. nějaké lokality, nebo obecnější témata, ke kterým se člověk musí sám vymezit.

Například jsme spolupracovali s galerií 4AM, Šárkou Svobodovou a Jarkem Sedlákem, kteří se podíli na projektu Vacant Europe. Studenti ve své práci reagovali na některá z nevyužitých míst, které ten projekt mapuje. Podobně jsme reagovali na problematiku Muzea romské kultury v Brně, nebo obecně na lokalitu Cejlu, či problematiku tzv. menšin. Střídavě volíme i obecnější zadání typu 'solidarita'. Teď studenti pracují na cestopisu, nebo řeší stav 'na cestě'. Nemám moc ráda zadání, která jsou už v samotném vymezení vtipná, nedá se na ně reagovat originálněji.

Jaký je Váš přístup k výuce studentů?

BK: Výuku vnímám jako proces. Ovliňujeme se se studenty navzájem. Samozřejmě tu jsou nepopiratelné role a představy z mé strany. Ale čím déle v ateliéru působím, uvědomuji si, že ho proměňují spíš postoje a tvorba studentů, než nějaká moje rozhodnutí. Vzájemný dialog ovlivňuje jednotlivé kroky a postupy.

Jak studenty popoháníte k práci?

MM: My to riešime pozvaním nejakej osobnosti z výtvarnej, alebo teoretickej oblasti. V súčasnej dobe už od zadania ubehlo vyše mesiaca, takže prebehne stretnutie s kritičkou Gabrielou Kotíkovou. Študenti budú mať možnosť s ňou kozultovať projekty na ktorých pracujú. Je vždy dobré mať aj pohľad z vonku, keďže naše komentáre nemusia byť vždy ideálne a správne. Je to zároveň motivácia aby si svoje idee upresnili a pokúsili sa ich prezentovať.

BK: Ideální situace je, že se dohodneme na nějakém úkolu a studenti po měsíci odevzdají hotovou práci, předloží ji i nějakému externistovi. Jenže to by nemohlo jít o tvorbu a začínající autory. Většina studentů přijde se zkušeností tvoření v soukromí. Umění je pro ně jednota s vlastní subjektivitou. Když mají v kolektivu diskutovat svou práci, vnímají to jako bolestivé sebeodhalování. Často se jim přirozeně nedaří najít nějaké inspirativní otázky a důvody k tvoření. Takže se je hlavně snažíme učit se sebou pracovat, zacházet s vlastní tvořivostí, s časem. V dialogu s ostatními testujeme komunikaci s divákem, účastníkem, publikem.

Studenti spolu mezi sebou navzájem konzultují?

MM: V poslednej dobe v rámci konzultácií na seba viac reagujú a hlavne starší sa do tohoto dialógu zapájajú. Vidíme, že z nich vyrastajú osobnosti s vlastným názorom. V tejto súvislosti je nezanedbateľný aj prvok vzájomného prepojenia, väčšina ateliéru býva v dvoch väčších brnenských bytoch, čo má priaznivý vplyv na ich otvorenejšiu komunikáciu.

BK: To je zajímavé i z hlediska vývoje. Když jsem na FaVU začínala, ateliér byl v rozkladu. Nahradila jsem milovaného pedagoga, pro většinu jsem byla ztělesněním neblahých změn. Neustále jsem zápasila s předsudky a zpochybňováním mých kroků. Bez důvěry a otevřenosti studentů nešlo vést dialog, cokoli podnikat. Je skvělé vidět, jak se může situace po několika letech obrátit. Ateliér by nyní myslím fungoval i bez nás. Studenti řeší společné projekty, baví se o práci. A my na to můžem kriticky reagovat a rozvíjet další plány.

Slýchají od vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

BK: Ptali jsme se studentů. Já prý často říkám: "Máš něco?" (smích) Myslím si, že s Michalem je asociované: "Je to také príliš pekné." To ilustruje obecnější předsudek. Většina studentů vidí konceptuální umění učebnicově - v souvislosti s tím, jak je poprvé definovali američtí teoretikové a umělci na přelomu 60. a 70. let. V návaznosti na minimalismus se snažili skoncovat s historickou závislosti umění na fyzické formě a s nutností jeho vizuálního vnímání. Mluvilo se o dematerializaci uměleckého díla. Umělci se obraceli k lingvistice, filosofii, exaktním vědám. Studenti často předpokládají, že konceptuální umění nemůže být pěkné, estetické, expresivní. Současný konceptualismus přitom zahrnuje širokou škálu postupů, které nemusí být nutně nemateriální, antiestetické.

MM: V tejto súvislosti ma napadá, že často odo mňa aj od Báry možno počuť v ateléri úvahu o tom, čo je v oblasti umeleckého prejavu očakávateľné, čo nie. Je to jeden z problémov, s ktorým sa neustále konfrontujeme.

Máte mezi studenty vytipované 'talenty'? Jak vlastně vnímáte pojem talent?

BK: Nerada používám termín talent. Mezi studenty rozeznávám odlišnou míru zaujatosti a posedlosti uměním. Různí se především ochota věnovat umění svůj čas, energii a samozřejmě také inteligence a vnímavost lidí. Tuším, že z těch asi patnácti, kteří tu studují, třeba dva budou mít potřebu tvořit, vystavovat práci mimo rámec školy. V oblastech tradičně spojovaných se současným uměním se prosadí jen minimální procento absolventů. Ale nechci říct, že by ostatní ve společnosti tvořivě nefungovali!

MM: Máme niekoľko študentov, ktorí majú obsesiu tvoriť a je u nich vidieť ako sami rastú. Každý si túto 'úchylku' musí nájsť sám.

Co si myslíte že našim studentům chybí, aby si jich svět všiml?

BK: My se v tomto ohledu na jednu stranu snažíme upozorňovat studenty na možnosti rezidencí, výstav, organizujeme jim setkání s kurátory a umělci. Na druhou stranu nechci, aby se výuka zvrhla na otázky vlastního manažerství umělce. Snažíme se, aby studenti byli kritičtí k výběrovým mechanismům v oblasti umění, aby s potřebou sebeprosazení zacházeli zdravě. Podstatné je, aby našli vlastní důvody k tvoření, nezávisle na úspěchu.

Děkuji za rozhovor.

Také děkujeme.

MgA. Barbora Klímová, ArtD. - Výtvarná umělkyně, která se vymyká způsobům a formátům tvorby, které jsou tradičně spojené s výtvarným uměním. Působení na škole rozšiřuje hranice jejího vnímání světa, společnosti a umění. Charakterizuje ji upřímná touha po autonomnosti tvoření.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.