Karel Havliš: Nejdůležitější je naučit studenty kriticky myslet, ne opakovat schémata - 1. část

Mohl byste popsat Vaši metodu výuky a vedení studentů v ateliéru? Především výběrem témat. Přestože jsme Ústav navrhování 5, bez zvláštní specializace, zůstáváme u dvou základních nosných témat. Ta jsou Postindustriální město, kde se prolíná urbanismus s dalšími dílčími řešeními, a Obnova malých měst, což různě střídáme. Především podle toho, kdy se objeví nějaký zvlášť zajímavý společensky vážný problém. Třeba přímo v Brně. Většinou se bavíme nad reálnými problémy, ne nějakými imaginárními vymyšlenými úlohami. Vždy se společenskou angažovaností a pokud možno nějak kriticky alternativně vůči oficiálním názorům, které se nám nelíbí.Jak to myslíte "kriticky alternativně"?Když vím, že například oficiální názor na nějaký urbanistický problém města není objektivní a poznám, že je to věc, která není úplně jasná a není ani objektivně obhajována před veřejností, tak to téma nás zajímá. Například poloha brněnského nádraží. Dosud neujasněná problematika celého Jižního centra, prostor mezi nádražími – území mezi současným nádražím tzv. uhelným nádražím, kam se Brněnské hlavní nádraží má eventuálně přesunout. Prostor bývalého zahradnictví mezi ulicí Opuštěnou a uhelným nádražím je víc než 20 let nevyužívaný, takové téma vždy nakousneme formou rychlého brainstormingu. Je to obvykle krátkodobý workshop s více účastníky. Mám tím na mysli i jiných škol, účastníků s více názory. K čemu je dobrá tato spolupráce studentů FA s ostatními?Vždy je pro mne nejdůležitější, aby se studenti při navrhování nesnažili opakovat nějaká schémata, ale spíše se naučili kriticky myslet. S vlastním konceptuálním přístupem, vlastní hlavou. Ne, aby přepisovali od nějakých mistrů věci, které už jsou svým způsobem dané, vyřešené. V tomhle směru jsou pro mě studenti spíše partnery ve společném přemýšlení. V nějaké alternativě, kterou se studenty snažím probrat tak, aby si oni k tomu našli vlastní cestu. Nepřesvědčuji je k tomu "musíš to dělat tak nebo onak". To mi připadá neférové. Já bych byl teoreticky vždy v přesile, protože jsem starší, mám hromadu jiných zkušeností a spoustu věcí jsem zažil jinak. Takže víceméně se studenty hledáme nějakou cestu kritického pohledu na alternativní řešení. Nabádáte studenty k práci s referencemi a hledáním příkladů?

To pokládám dnes za zcela běžnou věc, zvláště když jsou tak snadno dostupné na internetu. Ale znovu tam musí použít toho pravidla kritického myšlení. Reference je dobrá věc, ale nemohu ji aplikovat zcela bezhlavě. Vždy musím znát kontext, za jakého ta reference byla vygenerovaná, v jaké situaci vznikla a nemůžu ji jen proto, že se mi to líbí kvůli formě architektury nebo zformování prostoru, bezhlavě aplikovat do té své vlastní situace. Pokud znám nějaké bližší souvislosti toho místa, ať už je to třeba příklad novotvaru v historickém prostředí, nebo transformace v brownfieldech, tak se všemi způsoby musím dostat k dalším a bližším informacím o referenci, abych věděl, zda je to použitelné. Na první pohled to může být věc, která může formálně naprosto zapadat do konceptu řešení, ale v jistém slova smyslu reálnost a použitelnost ve svém konkrétním kontextu nemůžeme vůbec akceptovat.Z jaké iniciativy a s jakou ideou vznikají Vaše legendární workshopy?Jsou workshopy, které se vážou k nějakému obecnějšímu tématu, které chystáme připravit jako ateliérové téma. Třeba obnova města Třebíč. Tam jsme vlastně zahajovali workshopem, ze kterého se pak vyklubala konkrétní zadání. Většinou se to začíná cílenou metodou městských zásahů. Takový workshop jistým způsobem zmapuje prostředí města a vygeneruje konkrétnější zadání. Protože zadání ateliéru musí být přizpůsobeno specifické metodice, ať už je to urbanistický ateliér, nebo tzv. výběrový, nebo jinak zaměřený ateliér. Workshop je obvykle rychle zhuštěný brainstorming daného problému v konkrétním prostředí. V průběhu krátkého času vygenerujete pro budoucí semestr konkrétní zadání.

K workshopům máte trochu jiný přístup, než Vaši kolegové - pedagogové. Většinou je dáno zadání, a dle jeho tématiky vznikne workshop. Vy to děláte naopak. Na základě workshopu vzniká ateliérové zadání.Mně připadá dost pozdě, když se teprve v rámci ateliéru objeví zásadní problémy zadání, které se ve vybraném městě špatně přečetly. Je lepší to prvoplánově vytáhnout formou workshopu. I tato metoda workshopů má v sobě obvykle nějakou diskusi s místními odborníky, nebo místními angažovanými občany. Většinou se již v prvním výstupu workshopu zpravidla objeví některé věci, které se ukáží jako zajímavé pro konkrétní zadání. Tím více se zadání může přiblížit reálnosti pro konkrétní místo, na které se workshop přichystal.

Je možné postupovat i jinak, pokud na to nebylo dost času a zadání se objevila v jiném čase než je čas na workshop, a to tak, že se zadání udělá strukturovaně. Například když jsme s malou skupinou studentů řešili Moravské Bránice, tak jsme si práci rozdělili už v průběhu první třetiny. Nejprve jsme pracovali všichni dohromady. Po diskusi s místními lidmi, kteří věděli něco o místních problémech i o tom, co je důležité řešit, teprve potom jsme se rozdělili. V průběhu dalšího postupu ateliéru, už každý ze studentů řešil jiný problém. Někdo řešil širší problematiku veřejných prostorů obecně a někdo si vybral dejme tomu problematiku už předem určeného místa k podrobnějšímu řešení, veřejného prostoru pro společenské využití.

Příklad Moravských Bránic je dost typický pro malé obce. Občané obvykle tvrdí, že nemají prostor, kde by se mohli pořádně scházet. Spolkové aktivity jsou směřovány většinou jenom do Sokolovny, nebo na hřiště u Sokolovny, přestože v obci je řada nevyužitých veřejných prostor. Jedním z těch problémů, který jsme řešili, bylo naformovat pro aktivní místní občanské sdružení přiměřeně levnou úpravu prostoru. Participace s konkrétními lidmi zde byla velmi konkrétní. Nakonec byli všichni spokojeni, občané i studenti, protože si mohli své konkrétní návrhy obhájit na shromáždění obce. Jistým způsobem to způsobilo jakousi „mírovou misi“ pro obec, protože předtím tam byly rozhádané dvě nesvářené skupiny, které se nedovedly shodnout na názorech na úpravách a využití veřejných prostorů. Na shromáždění mělo být původně 15-20 lidí, ale do té hospody přišlo asi 80 lidí. O to to bylo zajímavější. Zajímavé bylo právě to, že se studentské návrhy vždycky dotkly těch problémových prostor, na kterých se soustředily nesouhlasné názory dvou znesvářených skupin, které spolu předtím vůbec nemluvily. Oni si nemohli utrhnout ostudu, že by na tom společném velkém fóru k problémům nic neřekli. Společná prezentace řešení, které jsme tam předvedli, způsobila takový katalyzátor, že znesvářené skupiny spolu musely mluvit. Protože musely reagovat na něco, na co měly dosud různý názor. Naše řešení z části vyhovovalo jedněm a z části vyhovovalo druhým. Takže je to svým způsobem rozmluvilo. Do té doby se tito lidé potkávali a míjeli bez zdravení, dnes už spolu mluví. A také v hospodě se o tom baví. To je ukázka a příklad toho, že se snažím hledat reálné problémy v reálném místě.

Já to nerozlišuji, jestli to jsou Brněnské problémy, ať je to stadion za Lužánkami, nebo brněnské nádraží, nebo teď se zabýváme Zbrojovkou,… Protože nevěřím příliš velkým developerským projektům, které mávnutím proutku přinesou vzkvétající obytnou čtvrť pro 20 tisíc lidí. Spíše vyhledáváme reálné problémy, sbíráme je ze země tak jak jsou a nesnažíme se je nijak přikrášlovat, spíš naopak.Jak přistupujete k urbanismu a kontextu prostředí?

I když máme ateliérová zadání, která mají výsledný detail podrobnější než je urbanistické měřítko a zabývají se architekturou, nikdy se nevyhneme konkrétní základní urbánní strategii. Na to velmi dbám, aby to byla strategie, která je uchopitelná a realizovatelná. V tom se asi lišíme od mnohých jiných urbanistických ateliérů, které se nedívají na to, kolik co stojí, a nakolik je to reálné a uskutečnitelné.Naše směřování doplňujeme v magisterském stupni modulovým seminářem „Urbánní strategie“, nebo volitelným předmětem „Moderní vývoj urbanismu“ s alternativními formami urbanistických teorií, které se ve standardní běžné výuce nevyskytují. Po této stránce se snažím, aby zadávaná témata ateliérů byla podpořena související teoretickou přípravou. Studenti to většinou vítají, protože se mohou mnohem podrobněji a prakticky seznámit na tom konkrétním příkladu svého projektu, jak lze aplikovat některou z teorií.

Jak se potýkáte u studentů FA se spornou znalostí urbanistické teorie?

Nemyslím si, že by to bylo jen nedostatečnou urbanistickou výukou. Především u státnic zjišťuji, že řada věcí je spíše jen formálně odposlouchaných a načtených, než skutečně naučených v jejich smyslu přemýšlet a vlastní hlavou aplikovat. Proto jsem zavedl výuku předmětu „Moderní vývoj urbanismu“, který je doplňující formou k teoriím, prezentovaným v běžné výuce. Předmět jsme uvedli s Markétou Březovskou a Honzou Kristkem před třemi roky, je doplněk k vyšší teoretické úrovni výuky urbanismu. Kromě toho nabízíme předmět Urbánní strategie. Ten je bohužel až pro studenty magisterského stupně. Zpravidla se váže k modulovým zadáním ateliérů, obsahuje přednášky a semináře. Osvědčuje se velmi dobře, protože se provazuje s konkrétním tématem zvoleného modulu.

Většinou je to tak, že s doktorandy vyberu obecnější téma, které se blíží ke konkrétnímu zadání. Studentům nabídneme buďto řadu textů nebo filmy a zdroje na internetu (podobně, jako v předmětu Moderní vývoj urbanismu - model je zde stejný, jenže tady je zaměřena pozornost spíše na aplikaci v konkrétních zadáních). Teď jsme analyzovali různé výklady specifických termínů urbanismů, jako strategický urbanismus, sociální urbanismus, ekologický, udržitelný urbanismus, atd. Řada užívaných termínů má nějaký ustálený obsah a výklad. Studenti si musí problematiku nastudovat, mnohdy pouze z anglických textů a na semináři o nich společně diskutujeme. Vždy je to následně vázáno k nějakému konkrétnímu problému, který se v rámci modulových témat v magisterském stupni dá rozprostřít do více semestrů. Což je výhoda, je to reálně aplikovaná teorie z přednášek, seminářů a diskusí.

Původně jsem měl na mysli obecnější předmět, který se měl jmenovat "Čtení", kde by se četly texty, které dosud nejsou v češtině, jsou zajímavé a aktuální. Na zahraničních školách co znám se dost často používají a studují. Proto jsme se domluvili s Markétu Březovskou, která v té době studovala ve Vídni. Právě metoda společného čtení se tam používá. Tak jsme z toho vymysleli předmět, který se ohromně hodil právě na doplnění toho, co mi osobně chybí v současné výuce teorie urbanismu. V té se v řadě případů často opakují témata z bakalářského i v magisterském stupni studia. Ale právě ty kritické věci, které mají přesahy do dalších společenských disciplín, se zatím u nás (ne jen na naší fakultě) moc nenosily.

Kromě teorie by si ale studenti měli už v bakalářském stupni vštěpovat i praktické úlohy urbanismu, aplikovaného spíše v konceptuálních přístupech. Ne jen těch získaných základních znalostí (aplikování nějakých normových, typologických daností, kolik čeho, odstupy,…) takové skoro školácké samozřejmosti. Ty by si člověk měl z bakalářského stupně zapamatovat jako slabikář. To ale není urbanismus, to jsou jen základní pravidla. Kritické konceptuální myšlení v urbanismu se dá dost těžko nabiflovat. Pokud budu brát studium urbanismu jen tak, že budu chodit do cvičení a naučím se něco, co pak zase zapomenu, abych to jen případně odpapouškoval u státnic, to je špatně. Pokud se ale naučím, už třeba v základních ateliérech na bakalářském stupni, že je především ceněný nápad - koncept, je to v pořádku. Nejen v poslední době se ukazuje, že má smysl pracovat tímto způsobem. Potvrzují to nejen naše výsledky ve studentské soutěži o Cenu Bohuslava Fuchse. V poslední době série ateliérových zadání jako 5+5 Staderneuerung, nebo problematika Židovské čtvrtí v malých městech. To je způsob, který považuji za smysluplný, jak se i na nižším bakalářském stupni zabývat urbanismem.

Bez urbanismu a celkového konceptu města to nejde. Je možné velký detail opustit a ponořit se do nějakých větších podrobností, ale bez znalosti širšího kontextu nebo smyslu města to nejde. To je příklad mého přístupu k věcem výuky v ateliérech. Výhodou je, že se potkávám s mými studenty, kteří postupně dospívají a v průběhu studia si potvrzují, že urbanismus je nejdůležitější věc, co se týká jakéhokoliv přístupu k prostoru města. V poslední době dokonce vygenerujeme mnohem více zájemců o doktorské studium, než ostatní ústavy, které se zabývají spíše architekturou.

Konec první části.

Doc. Ing. arch. Karel Havliš (*1944) - Rodák z Přibyslavic (okres Třebíč) chtěl studovat konstrukce letadel na Vojenské Technické Akademii, ale jejich náročnost a sofistikovanost jej z vojenské služby odvála rovnou na brněnské VUT, kde se přes talentové zkoušky dostal k architektuře na Stavební fakultě. Kvůli tzv. "vroubku" za studentskou angažovanost v letech 68-69, odešel do Zlína (do závětří), kde od roku 1973 pracoval na Útvaru hlavního architekta. Obnova města a urbanismus se staly jeho hlavními zájmy. Od roku 1990 působil ve Zlíně jako hlavní architekt města. Po sedmi letech opouští tuto pozici i tuto instituci, zakládá vlastní kancelář „Studio Havliš“, věnuje se architektuře, urbanismu i designu, spolupracuje se zahraničními partnery, především na TU Graz v Rakousku. V roce 2000 absolvoval s úspěchem konkurz na vedoucího ateliéru urbanismu na Fakultě architektury VUT a od té doby působí na této škole a vede studenty k přemýšlení a diskusím.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.