Josef Chybík: Není v tom jen rozum, ale také srdce - 1. část

Jaká byla Vaše cesta k učení na Fakultě architektury? Byl to váš sen, učit studenty?

To bylo komplikovanější. Jak všichni na naší škole vědí, jsem absolvent Fakulty stavební VUT v Brně. Po jejím absolvování jsem byl tehdy jednou ze svých dobrých učitelek paní docentkou Annou Kadlecovou vyzván, zda bych externě nechtěl působit na Fakultě stavební, na její tehdejší Katedře pozemního stavitelství. Nabídku jsem přijal a výuku vedl pět let. Tehdy jsem poznal, že to, co jsem se naučil a umím, jsem schopen předávat mladým lidem.

I z mého pracoviště, Obchodního projektu, kde jsem skoro dvacet let působil jako projektant, za mnou vždycky pro radu a názor přicházeli mladí kolegové. Byl jsem zkušenější stavař a oni mladí začínající architekti. A tak se mnou třeba spolupracovali takoví lidé jako Růženka Doubková, Tomáš Kopecký, Antonín Novák, Libor Novák, Petr Todorov nebo Miloš Zákula, později Petr Krátký, Iva Kratochvílová nebo Petr Talanda. S nimi tam působili starší a zkušení architekti jako Jiří Adam, Teror Hamal, František Jelínek nebo Vilém Kuba. Velmi rád na toto období vzpomínám.

Na Fakultu stavební jsem nemohl nastoupit jako interní učitel, protože jsem pro to neměl patřičné kádrové předpoklady. I když jsem o to měl zájem. Nebyl jsem v žádné politické straně. Akorát mi bylo dovoleno, abych při zaměstnání absolvoval kandidátské studium. Po roce 1989 se objevila možnost zúčastnit se konkurzu na místo učitele na Ústavu stavitelství na Fakultě architektury. Bylo to v roce 1991. Napoprvé jsem nebyl úspěšný. Uspěl jsem až na druhý pokus v roce 1994. Takže letos jsem na fakultě dvacátý rok. Tehdy byl vedoucím Ústavu stavitelství docent Jan Werner. Děkanem profesor Alois Nový.

Co Vás lákalo na vzdělávání mladých architektů?

Na Fakultě architektury vznikla možnost pracovat na Ústavu stavitelství. Když jsem byl v kontaktu s mladými architekty a když jsem viděl, že jsou méně připraveni pro to, aby mohli působit jako samostatní projektanti, tak jsem si ve skrytu duše myslel, že bych mohl přispět ke zlepšení situace. Myslel jsem si, že mám pedagogické předpoklady k tomu, abych na vysoké škole působil a mladé lidi vedl. Aby architekti byli po stránce technických znalostí a dovedností lépe vybaveni, nežli tomu bylo doposud. Trochu naivní představa, ke které mě přivedla i zkušenost, kterou jsem získal během těch pěti let působení v pozici externího učitele na Fakultě stavební.Tím, že jsem chodil znovu na fakultu jsem tehdy vlastně absolvoval ještě jednou vysokou školu. V rámci přípravy na výukové hodiny jsem dokonce rýsoval vlastní výkresy, které jsem pak studentům předkládal, aby viděli jak má vypadat požadovaný výsledek. To byl můj začátek.

Měl jste nějaký vzor - osobnost, která Vás oslovila? Vzpomínáte si na učitele, který Vás nejvíc ovlivnil?

Pro mě byla důležitá docentka Anna Kadlecová a docent Svatopluk Petrůj, kteří mě učili z Pozemního stavitelství. Díky paní docentce jsem také v podstatě v Brně zůstal. Protože ona mi nabídla možnost, abych působil v Obchodním projektu.

Potkal jsem ještě celou řadu dalších vynikajících učitelů, kteří mě vzdělávali. Mnozí ještě stále na našem VUT působí. Třeba docentka Dagmar Glosová, profesorka Helena Zemánková nebo profesorka Pavla Rovnaníková z Fakulty stavební. S mnohými jsem se spřátelil. Třeba s docentem Bohumilem Strakou, u kterého jsem skládal zkoušku z ocelových konstrukcí. Toho jsem jako vynikajícího odborníka dokonce pozval do naší vědecké rady. S radostí přijal. Vzpomínám na nezapomenutelného profesora Milana Matouška, u kterého jsem absolvoval aspirantské studium.

Nemůžu také zapomenout na profesora Františka Mrlíka, který byl mimořádný vědec světového formátu v oblasti stavební fyziky a zvláště tepelně-vlhkostních vlastností konstrukcí a stavebních objektů. Dokonce mě pak s panem profesorem profesně svedl osud k tomu, že jsme společně s ním a profesorem Jiřím Vaverkou napsali knihu, která se stala učebnicí stavební fyziky. Jsem rád, že mám na něj takovou památku. Pana Profesora jsem měl velmi rád a obdivoval jsem jeho znalosti, elán a schopnosti.

Dovedl byste popsat, co vám pedagogická činnost přináší? Jaké radosti, jaké starosti, co Vás vede k tomu dál učit studenty?

Pedagogická činnost mi přináší radost a to především tehdy, když jsou studenti schopni se přizpůsobit mým nárokům. A může to být třeba už i ve vyšším semestru. Mám zažité postupy, které vedou k tomu, že vím, jak mají vypadat výstupy, které mají studenti odevzdávat. Najednou vidím, jak jsou schopni přemýšlet a jak jsou schopni řešit nejrůznější konstrukční detaily a stavební souvislosti. Mám vždy dobrý pocit z toho, jak je výkres organizovaný, jak je graficky uspořádaný, jak jsou jednotlivé části stavby projektu okótovány. Těší mě, že umí dát práci potřebnou vypovídací schopnost. Když vidím na konci semestru, že výkresy vypadají podle mé představy, tak z toho mám radost. Vždycky studentům říkám, že je poznat, že jsem je v Pozemním stavitelství učil i já.

Máte nějakou metodu, jak učit architekty? Máte nějaké Vaše vlastní zásady, postupy, triky?

Především vycházím ze svých teoretických a praktických poznatků, vlastních zkušeností a znalostí. A také ze studia naší a zahraniční literatury. Dobrým vodítkem je mi obsažná publikace Andrea Deplazes s titulem Architektur, konstruieren vom Rohmaterial zum Bauwerk. Je to objemná, téměř šest set stran tlustá učebnice stavitelství, která se používá pro výuku stavitelství na Fakultě architektury na ETH v Curychu. Já se v této knížce nacházím. Je seřazena od prvotních nejjednodušších vztahů, které definují stavební dílo – od modulů a typů - až k prolnutí architektury a konstrukcí. Považuji za správné a nezbytné, abychom pozemní stavitelství na Fakultě architektury vyučovali jako vzájemnou symbiózu a interakci konstrukcí a výtvarného díla, za kterou architekturu pokládám. Nemůžeme pro konstrukce, konstrukční principy a materiálové souvislosti, ovlivněné teoreticky zdůvodněnou tvorbou, nevidět ve výuce architektů výsledek, kterým je účelná, bezpečná a esteticky příjemná architektura. Tyto stránky je nezbytné provazovat a studenty vést a vzdělávat k týmové práci.

Zároveň je potřeba vést studenty k tomu, aby si vážili práce své a také práce všech dalších, kteří se na dosažení dobrého výsledku podílejí. Pokud k tomuto provazování nedojde, potom se studenti učí každou disciplinu izolovaně bez širších vztahů a souvislostí. Taková forma studia je nezáživná, nudná, budí dojem zbytečnosti. Studenti se učí separovaně každou jednotlivou disciplínu a ani nevědí proč a k čemu. Látku nebo předmět považují za ztrátu času a to je největší šrám, který můžeme na duši mladého člověka zanechat. Taky je důležitá otázka přemýšlení a promýšlení, nastavení toho, jak máme navrhovat, jak máme projektovat, aby bylo dílo po všech stránkách dobré. Mám na mysli, aby bylo pěkné, estetické, ekonomicky přijatelné a taky konstrukčně a provozně bezpečné – to je důležité. Je v tom celá řada podobenství a věcí, které spolu na první pohled nesouvisí, ale když se nad nimi člověk zamyslí a začne je porovnávat, ve skutečnosti jsou si velmi blízko. Tohle všechno se snažím dělat. Je v tom tajemství skloubení materiálového navrhování duchovního náboje, ideje, které společně potřebujeme k realizaci výsledného stavebního a architektonického díla.

Jak při vyučování nakládáte s vlastními zkušenostmi z praxe? Předáváte je v objektivní formě posluchačům, nebo preferujete, aby si zkušenost vytvořili vlastní?

Já jsem měl i ve svém - v letošním roce neúspěšném - volebním programu při kandidatuře na místo děkana pro funkční období let 2014 - 2018 zakomponovánu pasáž, v níž jsem uváděl, že by studenti měli absolvovat praxi. A to ne praxi takovou, že ji stráví v kanceláři a tam pracují u počítače nebo rýsovacího stolu. Podle mě by měli v rámci praxe vstupovat i do dalších nesmírně důležitých oborů, které jsou součástí procesů při vytváření architektonického a stavebního díla, a sice poznávat řemesla. Nemyslím tím řemeslo architektonické a otázku navrhování, na to mají školu a pak celých další šedesát let života. Přitom vím, že se nejedná o nic nového. Tuto tezi přijali již v předválečném Bauhausu.

Má konkrétní představa spočívá v tom, že by studenti aktivně trávili prázdniny, které by věnovali řízené praxi. Potom by jedny prázdniny pracovali u tesaře, další by byli u klempíře, následně u kameníka, potom u zedníka, obkladačů, dlaždičů nebo u jiného řemesla. Oni by za těch pět prázdnin, které mají během studia k dispozici, prošli pět řemesel. Poznali by, jak jsou ta řemesla ve stavařině krásná, jak jsou důležitá, a jaké mají nároky. Také by si možná více vážili lidí, kteří umí zpracovat surovinu a být na stavbách nepostradatelným článkem. Po prázdninách by se sešli a vzájemně si předávali nabyté zkušenosti.

Příkladem toho může být názorná ukázka, kolik se studenti naučili za pár dnů, když s mou garancí a pod vedením pana profesora Martina Rajniše na dvorku fakulty stavěli dřevěnou kupoli. Myslím, že na tento moment žádný z nich, ani já, do konce svých dnů nezapomeneme.

Konec první části.

prof. Ing. Josef Chybík, CSc. (*1952) Z Jeseníků pochází Josef Chybík, bývalý děkan Fakulty architektury VUT v Brně (ve dvou volebních obdobích 2000-2006 a 2010-2014). Jeho pracovitost a zaujetí pro stavitelství a architekturu mu dovolily dělat v životě to, co jej baví a naplňuje – navrhovat a stavět domy a učit studenty. Umí předávat zkušenosti a rady mladším generacím i praktikujícím architektům. Činí tak s úmyslem pomáhat vzniku kvalitních a trvanlivých architektonických prací.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.