Jan Novotný: Na průmyslovce je příležitost vyvolat ve studentech lásku k oboru

Střední průmyslová škola stavební Josefa Gočára minulý rok otevřela nové zaměření se specializací na architekturu? Co k tomu vedlo a jak nové zaměření hodnotíte?

Naše škola měla mnoho let pouze obor Pozemní stavitelství. Asi před sedmi nebo osmi roky ministerstvo školství zrušilo na stavebních průmyslovkách obory Pozemní stavitelství, Vodohospodářské stavby, Dopravní stavby a jiné. Vznikl nový sjednocující obor STAVEBNICTVÍ. To je obecný název průmyslového odvětví, kam patří i těžba kamene, výroba stavebního materiálu a další záležitosti kolem staveb a stavitelství. Jako název studijního oboru velmi nezřetelné, tudíž nevhodné. Z dřívějších oborů Pozemní stavitelství, Vodohospodářské stavby a Dopravní stavby se stala pouze zaměření. Záměr byl vyučovat první 2 roky jednotně stavebnictví a až ve třetím a čtvrtém ročníku dělit výuku dle zaměření na vodohospodářské stavby, dopravní stavby nebo pozemní stavitelství. Toto bylo matoucí a nesmyslné, možná záměrné, aby se ve zmatku nabralo co nejvíce studentů na stavební školy různých oborů. Udělat z oborů zaměření a specifikovat výuku pouze dva roky je na úkor kvality.

Tehdy byl tlak na to, aby i naše průmyslovka učila první dva roky jinak a abychom se zaměřili na pozemní stavitelství až ve třetím a čtvrtém ročníku. My jsme to odmítli, protože jsme měli pouze jeden obor, a proto nebyl problém vyučovat pozemní stavitelství už od prvního ročníku. Díky tomu, že se z oboru stalo pouze zaměření, zrušilo se složité schvalování učebních plánů. Otevřel se prostor pro specifické pohledy na výuku pozemního stavitelství. Na naší škole dnes nabízíme tři zaměření z oboru pozemního stavitelství.

Slovo architektura se začalo dávat do názvu hlavně proto, že je zvlášť populární mezi mladými lidmi. Naše zaměření se jmenují: Pozemní stavitelství, Stavitelství a architektura a Oceňování a právo. Hlavním cílem různých zaměření je zlepšit nabídku, zvýšit zájem a počet studentů ve škole. Je to záměr komerční, což není chyba. Naopak, když se nabízí nové zaměření, říkal jsem si, je to správné. Nemělo by to být však jen „jako“. Nemělo by to být pouze v názvu, ale doopravdy. Výuka, myšlení a cítění by mělo být více zaměřené na architekturu, na architektonické uvažování, na prolínání pozemního stavitelství s architekturou. Také se k nám začalo hlásit více žáků, a proto otvíráme čtyři třídy Stavitelství a architektura a dvě třídy Pozemního stavitelství.

Je tedy zaměření na architekturu a stavitelství něčím nové?

Určitě. Některé předměty byly přejmenovány, protože se změnil pohled na výuku. Dříve bylo například pouze odborné kreslení a dnes je kreslení a modelování. Studenti zde v prvním a druhém ročníku tvoří pracovní model z kartonu, lepenky nebo polystyrénu. To se zde dříve neučilo. Zde by měli být studenti s citem pro architekturu, studenti, co umí kreslit a mají zájem tvořit a hledat. Mělo by se zde pracovat ve variantách a hledat optimální řešení. Pohled na výuku je jiný.

S architektonickým navrhováním se začíná už od prvního ročníku?

Zde není předmět architektonické navrhování. Je zde předmět Navrhování budov a je nový. V zaměření Stavitelství a architektura až ve druhém ročníku, a to dvě hodiny týdně, zatímco ve specializaci Pozemní stavitelství je navrhování budov pouze jedna hodina týdně.

Jak přesně navrhování budov probíhá. Studenti zpracovávají architektonickou studii?

Dříve, dle státních osnov, to bylo tak, že výuka typologie provozu bydlení byla ve třetím ročníku. Student v předmětu KOC (konstrukční cvičení) dělal současně projekt rodinného domu a souběžně se učil o typologii bydlení, což bylo pozdě. My jsme to změnili v devadesátých letech a typologii jsme přesunuli do druhého ročníku.

Zadání pro KOC byl většinou katalogový rodinný domek, na který student zpracoval projekt. Byli zde i nadaní studenti, kteří chtěli být hrdí na to, že si studii (zadání) sami vytvoří. Těm jsme v tom samozřejmě nebránili. Přišlo nám vhodnější, když si studenti tvorbu studie sami vyzkouší. Mým nápadem před několika lety bylo osamostatnit typologii jako samostatný předmět, vyjmout ji z pozemního stavitelství, a tak vznikl předmět Navrhování budov – je ve 2. ročníku.

Navrhuje se vždy rodinný dům?

V Navrhování budov se vytvoří studie rodinného důmu, ale jsou zde otevřená dvířka i k problematice občanských staveb. Studii občanské stavby dělají pouze ti studenti, co chtějí. Povinně zadané nejsou. Na stavební průmyslové škole rozhodně nemáme vychovat (vytvořit) architekta. Výuka je takové nahlédnutí na práci architekta a pro ty, co jsou nadaní, je zde šance vytvoření studie budovy. Ostatní studenti převezmou nebo upravují již hotovou studii. Výuka architektury ve smyslu naučení práce architekta zde není. Dokonce i na vysoké škole jsou to pouze první studentské pokusy. Ve stavařině a architektuře je tolik možných variant, tváří, rozmanitostí a záludností, že není možné, aby střední nebo vysoká škola z vás udělala odborníky.

Dokázal byste říct, jaké jsou nejčastější chyby studentů při navrhování?

Podle mne na to žádný student nemá. Nemá znalosti, zkušenosti, vědomosti, aby dokázal udělat kvalitní studii rodinného domu. To však nemá ani student vysoké školy a často to nemá ani spousta hotových vystudovaných architektů. Architektura souvisí hlavně s funkcí, a pokud je špatná funkce, je špatná i architektura.

Chyby spočívají hlavně v tom, že si studenti nenastudují problém a kreslí bez znalostí. Jsou zde potom provozní chyby, jako například průchozí ložnice nebo dveře otvírající se do stěny, velké komunikační vzdálenosti, provozní kolize, nevhodná orientace a vazby, nerespektování terénu atd.

Nemyslí na konstrukci, a to je chyba, protože je to stavebně architektonické dílo. Dále nemyslí na světové strany. Studentů se třeba zeptám, kde mají severku, a oni teprve začnou myslet na to, kde je sever. Zkrátka to neumí. Snažím se opravovat chyby, a tím se učí. Nejhorší je, když učitel chyby nenajde a neopraví. Student, který se to naučit chce, hledá cestu. Problém je ten, když některým studentům opravíte chyby a oni nepochopí, že se hledá lepší řešení, a udělají stejnou chybu znova. Chybí ponaučení.

Sledujete alespoň větší zájem nebo talent mezi studenty, kteří se hlásili k architektuře?

Nevím. V době když jsem byl třídní, se většina lidí hlásila na vysokou školu, aby nemuseli do práce. Na nějakou školu je vezmou. Když jsem studoval průmyslovku, bylo nás ve třídě 39. Byli mezi námi vyučení zedníci, tesaři a klempíři. Mnoho lidí se muselo nejdříve vyučit, aby je následně vzali na střední školu. Byli tam studenti starší o těch pár let a bylo to výborné, protože měli jiný pohled na věc a jiné myšlení. Byli vyzrálejší, což bylo skvělé. Nakonec z těch 39 lidí všichni odmaturovali, všichni nadále pracovali ve stavebnictví, všichni k tomu získali vztah. Šest absolventů z celé naší třídy se hlásilo na vysokou školu stavební, kterou dokončilo pět. Bylo samozřejmé, že ostatní se na vysokou nehlásili. Dnes se hlásí téměř všichni, a to je omyl. Dobrých středoškoláků – stavařů je také potřeba. Jeden známý z projekce mi říkal, jestli nemám nějakého šikovného průmyslováka? K nim se hlásí pouze samí vysokoškoláci a ti často nic neumí.

Tím máte na mysli poptávku po studentech, kteří vystudovali průmyslovou školu a pak ještě vysokou nebo pouze po absolventech průmyslovky?

Mám tím na mysli pouze absolventy naší průmyslovky, kteří nešli na vysokou. Ale schopné.

Absolventi průmyslové školy stavební, kteří dále vystudovali vysokou školu podobného oboru, by však logicky měli být lepší, nebo to tak není?

Já jsem například absolvoval průmyslovou školu a následně školu vysokou. Na tu se chodí buď z průmyslovky, nebo z gymnázií. Můj pohled je, že když se cítění, láska k oboru, vyvolání zájmu o stavařinu a architekturu narodí v období puberty, tak je to skvělé. Na průmyslovce je krásná příležitost vyvolat ve studentech lásku a zájem o obor. A to se rodí na průmyslovce, ne na gymnáziích. Mám na mysli ty, kteří mají zájem, kteří myslí a mají to cítění. A to je neobyčejný dar, který se narodí na průmyslovce. Ti, co šli na vysokou z gymnázia, nás průmyslováky pořád dohánějí v myšlení a cítění. Někteří nás nedoženou nikdy. Víte, co mě v životě nejvíce překvapilo? Když jsem vystudoval vysokou a začal projektovat, tak jsem byl šokován, že ode mne nikdo nechce kvalitní studii nebo projekt. Chtěli hlavně produktivitu a splnit termín. To se však následně na stavbě projeví. Budova je na šedesát nebo sto let. To je podle mne úplně scestné myšlení. Hlavně by se mělo platit za kvalitu projektu a kvalitu toho, jak učím. Po mně nikdo kvalitu nevyžaduje. To, že se snažím učit co nejlépe, to, že jsem napsal několik učebnic, je proto, že já to chci. Ale stát nebo škola (systém) to ode mne nechce.

Nikdo nemá prostředky na to, aby tu kvalitu měřil, že?

Jasně. Ale ta největší chyba je, že to není zakódované ve společnosti. Čtyřicetiletá komunistická zrůda přerušila to, co bylo za první republiky. Pekař byl hrdý na to, že má výborné housky. Zedník byl hrdý na to, co postavil. Tesař byl hrdý na své povolání. To ještě chvíli po válce fungovalo. Pak komunistický režim zničil lásku k oboru a hodnotu práce. Změnili etiku, morální hodnoty i mezilidské vztahy. Těch čtyřicet let poznamenalo společnost tak, že se to negativně přenáší dalších dvacet let. Bohudík, dnes je již hodně soukromníků, stavitelů a firem, kteří na prvním místě opět preferují kvalitu a dobré reference. To jsem rád.

Odbočím ještě zpět ke školní výuce. Vaše škola se účastní soutěží v architektonickém navrhování. Jak probíhají? Je zde nějaká spolupráce mezi studenty a pedagogy?

Ing. Čejka je v komoře inženýrů a techniků. Jejich komora vyhlašuje pro průmyslováky, hlavně pro nás a pro průmyslovku v Dušní, studentské soutěže. Dále je plno soutěží, které pořádají firmy jako je Cegra, Schiedel, Porotherm, KB-blok, což jsou soutěže firem, které chtějí soutěžit. Když chtějí studenti dělat soutěže, je to jedině dobře. Někteří se mnou konzultují, ale je jich málo.

Jak soutěže probíhají?

Soutěže vypadají různě. Například soutěž KB-blok je příšerná a já se za ni stydím, což jsem i říkal jejím představitelům. To je pouze firma, která se chce zviditelnit a usiluje hlavně o to, aby student dostal do hlavy, že ta firma existuje a aby bezmyšlenkovitě používal jejich produkty. Takže hlavní smysl je zde komerce. Čím víc použije produktů KB-blok, tím větší má šanci na úspěch. Jestliže je projekt nesmysl po stránce dispozičního, stavebního a technického řešení, tak může klidně vyhrát. Jedna studentka zde před několika lety soutěžila, radil jsem jí, ať se na to zkusí podívat trochu jinak. Ať zkusí kombinovat různé prvky a materiály. Udělala hezký rodinný domek, použila i jiné materiály než z KB-bloku a více pracovala po stránce architektonické. V soutěži úplně propadla – neuspěla.

Jsou také nějaké pozitivní příklady studentských soutěží?

Domnívám se, že soutěžení, dělání něčeho navíc, přemýšlení, hledání, zkoušení a dávání do toho kus sebe je rozhodně správné. I negativní zkušenost je dobrá. Nejsem si jistý, zda je správný cíl a hodnocení.

Vy vedete na škole výtvarný kroužek SAJU (Studenti A Jeden Učitel). Kdy jste s ním začal a jak probíhá?

Když jsem přišel na průmyslovku v roce 1987, zjistil jsem, že tam neexistují žádné zájmové kroužky. Všechno bylo jen jako. Zašel jsem tedy za ředitelem a říkal jsem mu, že bych chtěl založit výtvarný kroužek, takový, kam by studenti chodili svobodně výtvarničit. Nechtěl jsem dělat žádnou prezenci, která se však dříve dělat musela. Nejdříve tam začali chodit pouze studenti, kteří si mysleli, že jim prezence pomůže k přijetí na vysokou školu, a samotná výtvarná tvorba je ani tolik nezajímala. Proto jsem prezenci zrušil. Potom už chodili jen studenti se zájmem výtvarničit, a to je úžasné. Studenti, co svobodně v pátek odpoledne přijdou kreslit, malovat a tvořit. To je to nejkrásnější. Když člověk něco dělá, protože to dělat chce. SAJU funguje stále.

Co byste svým studentům popřál do budoucna?

Studiem u nás a maturitou by to rozhodně nemělo končit. Každý by měl studovat a hledat cestu celý život. Maturita je jeden drobeček na začátku. To, co jim přeji, je, aby se neustále snažili dělat, co je baví, co je těší, a hledali cestu. Když zjistí, že něco dělají bez radosti, bez zájmu a z donucení, nesmí se bát na stromě života přelézt na jinou větev. Měl jsem to štěstí, že již v patnácti letech jsem věděl, že chci kreslit a tvořit, a šel jsem na školu, která ve mně vyvolala zájem o architekturu. Někdo to štěstí bohužel nemá. Někdo to pozná v dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech. Pokud to pozná ve čtyřiceti letech, tak ať se nebojí přejít. Pořád si myslím, že když něco děláte s láskou a pořádně, tak se to projeví v kvalitě, a to je to nejcennější. Život je krásný.

A hlavně, abyste měli zdravé a krásné děti.

Děkuji za rozhovor.

Ak. arch. Ing. Jan Novotný je učitelem na Střední průmyslové škole stavební Josefa Gočára v Praze. Vyučuje zde předměty Odborné kreslení a Navrhování budov. Od roku 1987 zde vede výtvarný kroužek SAJU. Je autorem několika oblíbených učebnic, podle kterých vyučují průmyslové školy stavební po celé republice.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.