Jan Němeček: Racionalita je v designu nutná, ale nesmí popírat emoce

Co je to produktový design?

Na naší škole jsou tři různé ateliéry designu a my jsme už několikrát řešili jejich přesné názvy a nakonec jsme je pro jistotu raději očíslovali. Hranice mezi jejich působením jsou trochu nejasné, jejich činnost přesahuje a prolíná se. Důležitá je osoba vedoucího ateliéru a jeho zaměření. Celkem jasné je to u kolegy Jiřího Pelcla, který je zaměřený na interiér a nábytek. S kolegou Ivanem Dlabačem, který dělá průmyslový design, se prolínáme už daleko více. Zjednodušeně by se sice dalo říci, že průmyslový design je zaměřený na věci technologicky vyspělejší, jenže v praxi se i u nás dělají věci, které mají v sobě např. motor a u Ivana dělají jednoduché věci, jako je třeba lopatka se smetáčkem. Řekněme ve zkratce, že oni dělají fény, vrtačky a sekačky, zatímco my se zaměřujeme na věci, jako jsou světla, sklo, bytové doplňky a další věci, které označujeme jako předměty charakterizující životní styl.

Snažíte se u studentů rozvíjet autorskou individualitu?

Každá autorská individualita pracuje s racionální a emoční stránkou své osobnosti. Zrovna v našem oboru je ta emoční naštěstí o něco slabší, než ta racionální. Jako učitelé máme svůj názor na to, co je správné a vkusné a co ne, ale přesto nechceme a nemůžeme tento názor prezentovat jako absolutní pravdu. U racionální složky apelujeme na logiku věci, zatímco ve věci vkusu neupíráme studentům možnost říci, že jejich návrh je krásný a funkční. Máme sice svoje zkušenosti, ale také vědomí, že nemusíme v zárodku rozpoznat geniální nápad – čili základem je respekt k autorské individualitě.

Lze z autorských individualit složit tým?

Když student dělá svou první prezentaci např. na Designblok, tak to třeba ještě nějak zvládne sám. Ale během studia nároky stoupají a pak využíváme toho, že co student, to člověk se specifickými schopnostmi. Je to jako ve firmě. Někdo je vizionář, další má technické cítění, pak jsou tam stmelovači týmu a nakonec lidé, co rozumí organizaci a ekonomice. Stejné je to mezi studenty. Každý v něčem vyniká. Sice na nich požadujeme, aby zvládali všechny tyto dovednosti a všechny si vyzkoušeli, ale v praxi pak dojde k tomu, že fungují jako tým, ve kterém si rozdělí role, aby byli co nejefektivnější.

Jak a odkud se k vám studenti dostávají?

To je dobrá otázka, ta se mi líbí. Přijímačky máme jako na všech ostatních školách. K nám chodí studenti ze středních „umprumek“, ale stejně tak k nám chodí studenti i z úplně jiných škol. Dobrou zkušenost máme například s absolventy gymnázii, kteří mají nějakou výtvarnou průpravu. Designér, stejně jako architekt musí totiž být komplexní osobnost. Často je proto rozhled a všeobecné vzdělání, které mají gymnazisti, důležitější než jen samotné výtvarné řemeslo, které se naučili studenti výtvarných středních škol – což není nic proti těmto školám, které své studenty jistě připravují dobře. Je to spíše o typu studenta. Gymnazista, který si ještě sám doma kreslí, nebo chodí do výtvarných kurzů, a k tomu disponuje obecným přehledem o technice, fyzice a chemii, je pro nás ideální materiál. Řemeslo se totiž doučí snadněji, než všeobecný přehled v exaktních oborech.

A když skočíme na konec – kdo od vás po studiu odchází a kde by se měl uplatnit?

Z českých škol vychází velký počet designérů a architektů a čistě matematicky se nemohou všichni v oboru uplatnit. Zatímco absolventi průmyslového designu směřují do velkých firem, naši absolventi zakládají vlastní malé firmy a věnují se věcem, které se budou produkovat v menších sériích, v menším objemu a vyšší kvalitě. Často si sami objednávají i produkci svých výrobků třeba ve sklárnách a někdy výrobky i sami skládají. Stávají se členy designerských skupin a architektonických ateliérů a většina z nich někde v nějakém ateliéru pomáhá už za studií – kreslí a dělají vizualizace. Ale například práce našeho ateliéru je z 80% architektura, protože uživit se produktovým designem není vůbec lehké.

Jak se dá ochránit dobrý nápad?

Zásadně řešit autorskou ochranu má smysl snad jen u průmyslového designu, kde se jedná o velké objemy. U malých věcí by obvykle náklady na spory přesáhly výnosy a tak je lepší, když se lidé domluví mezi sebou. Stává se ale poměrně často, že návrháři přijdou nezávisle na sobě na stejný, nebo podobný nápad, uplatní stejný princip a pak je třeba se dohodnout. Samozřejmě existují průmyslové vzory a patenty. Jenže k čemu vám bude průmyslový vzor na vázu, když pak někdo udělá podobnou, jen o 5 cm širší – půjdete s ním do soudního sporu?

Kdy jste se rozhodl předávat své vědomosti dál?

Na VŠUP je silná emoční vazba na školu. Je to malá škola, obory jsou provázané a vznikají silná lidská pouta – jak mezi studenty navzájem, tak směrem k pedagogům a lidem z dílen. Zní to jako klišé, ale fungujeme jako velká rodina. S Michalem Froňkem jsme jako studenti zažili na škole revoluci v roce 1989, za měsíc jsme dali sbohem starému vedení a rozhodli jsme se tenkrát pro Bořka Šípka, silnou, i když složitou osobnost. Byl v té době počítán mezi světovou designérskou špičku a otevřel nám okna dokořán a vysvětlil o čem design vlastně je. Tím se rázem změnil systém celé školy a najednou nebyl téměř nikdo, kdo by na škole učil, neboť i absolventi před námi byli ještě zajetí ve starém systému, kdy existovaly ateliéry s názvem ‚Tvarování strojů a nástrojů‘ a ‚Tvarování užitkových předmětů‘. Já jsem se vrátil již rok po absolvování k Bořkovi Šípkovi jako asistent. A později jsme byli s Michalem osloveni, abychom vedli vlastní ateliér, a vůbec jsme o té nabídce nepřemýšleli.

Dnes už je systém výuky dlouho zaběhnutý, a tak se dá říci, že školní roky probíhají vždy stejně?

To rozhodně ne, máme sice něco jako osnovy, ale vzhledem k tomu, že se nám daří zadání pro studenty spojovat s praxí, řešíme stále nové úkoly a konkrétní zadání od firem jsou ta nejlepší zadání, co si studenti mohou přát. Současně jsou ale ve škole „hájení“ a můžou si i dovolit navrhovat neobvyklá řešení, neboť my firmám na rovinu říkáme, že jejich zadání zpracují studenti, a když budou tito studenti chtít „ulítnout“ proti zadání, tak je rozhodně necháme. Ono totiž ani zadání od firmy nemusí být vždy správné, může být chybné. Nebo může být omezené technologicky, konzervativností firmy či nedostatkem fantazie. A když se pak student proti takovému zadání vzbouří a navrhne řešení, které je nové a přesto funkční, tak od nás určitě dostane dobrou známku i v případě, že zadavatel nebude takovýto návrh akceptovat, třeba z ekonomických důvodů. Designér přímo v té dotčené firmě by s takovýmto řešením přijít nemohl, protože by nesplnil zadání a výhodou školy je, že ta si takový „úlet“ dovolit může a tím inspirovat. Takže pokud student poruší zadání, ale umí si to obhájit, tak pro nás je to to nejlepší, co se může při výuce stát. Design je o racionálním postupu a většinou forma následuje funkci a na emoce je často čas až na konci. Ale jsou lidé, kteří od emoce začínají a pak musí racionálně postupovat tak, aby emoci nepopřeli.

Jak dlouho trvá, než poznáte, že Váš student bude dobrý designér?

To se definitivně pozná až v praxi. Na druhou stranu hodně poznáme už u přijímacích zkoušek. Tam musí prokázat kresebné schopnosti, schopnost modelovat, orientovat se v prostoru, vyjadřovat se graficky a musí prokázat, že umí vnímat svět kolem sebe. Teď jsme měli na přijímačkách brilantního kreslíře s obrovským sebevědomím, ale při pohovoru s ním jsme zjistili, že potřebuje ještě minimálně dva roky mentálně dozrávat, než bude schopný nějakého dialogu. Designér je zatížený tím, že u všech věcí, které denně potkává, řeší, proč vypadají, jak zrovna vypadají, jaký k tomu měl kdo důvod, jestli klika u dveří je tak navržená hlavně proto, aby byla hezká nebo převládly ergonomické, technické, či ekonomické důvody. Designér musí proto být extrémně vnímavý ke svému okolí. Jedním z typických testů u přijímaček je nakreslit kleště kombinačky, a když přijde holka, měla by vědět, jak takové kleště vypadají, neboť to je věc, se kterou se každý trošku zručný člověk ve svém životě setká. Pokud ne, tak není něco úplně v pořádku a je menší pravděpodobnost, že z něho bude dobrý designér.

Jak probíhá spolupráce studentů v ateliéru? Spolupracují studenti i mezi ročníky?

Ano, ročníky jsou malé – od dvou do pěti lidí – a tak obvykle ani nelze pracovat samostatně s jedním ročníkem. Nejlepší zkušenosti máme s projekty, kdy dělá celý ateliér to samé zadání. Studenti se o něm baví mezi sebou, musejí se vymezovat, navzájem se motivovat, nižší ročníky se učí od těch vyšších, což funguje úplně nejlépe. Nejdůležitější je energie lidí v ateliéru mezi sebou. To je důležitější než rady a názory nás učitelů. To co si říkají studenti mezi sebou je to nejcennější z celé školy. My si nemůžeme dovolit, aby se do kolektivu dostal student, který je líný a nekomunikativní, má tisíc jiných zájmů (ačkoli studenti musí mít spousty zájmů, to je v pořádku), kvůli kterým nedává škole, co by si zasloužila. Proto nám nestačí, aby byl uchazeč o studium jenom zručný, když nebude dobře fungovat v kolektivu. Jeden takový špatně vybraný člověk pak může srazit celý ročník.

Jak studenty motivujete?

Snažíme se studenty zapojit ještě před začátkem studia – jezdíme se studenty, asistenty a některými absolventy na vodu a tam si se studenty neformálně potykáme a studenti se pak nestydí, když přijdou po prázdninách do školy. První semestr je školometský, tam je vždy stejné zadání – kreslí a modelují vybranou přírodninu a v klauzuře pak z tohoto materiálu vyrábějí předmět. Stupidní zadání, ale dobře funguje na prověření základních řemeslných znalostí. Studenti se tak poprvé seznámí s dílnami a jejich personálem a získají spoustu návyků, jež pak využijí během studia. V druhém semestru někdy přichází propad, protože už není tak jasně nalinkovaný. Často studenti termíny neodhadnou. Proto máme velmi přísná pravidla pro odevzdávky prací. Když je v úterý komise, tak se odevzdává do neděle do 18 hodin a v pondělí se začíná instalovat. Kdo odevzdá v neděli až v 19 hodin, už má automaticky o stupeň horší známku. A kdo odevzdá až v pondělí, tak o dva stupně a to už je hodně nebezpečné. Takový student pak nemusí projít a musí zkoušky opakovat. To nám sice přidělává práci, avšak takový přísný postup se nám osvědčil.

Ale to je to nejhorší, co studentům provádíme – jinak náš ateliér funguje jako jedna velká rodina.

Děkuji za rozhovor

Jan Němeček

nar. 13. 11. 1963 v Praze

1982 - 1986 - studium na SOU Uměleckých Řemesel v Praze1985 - 1990 - studium na pražské VŠUP v atelieru Tvarování užitkových předmětů Prof. Arch. Hanáka, Doc. Appla1990 - 1991 - studium na pražské VŠUP v atelieru Architektura a design Prof. Arch. PhDr. Šípka1990 - založení designérské skupiny "OLGOJ CHORCHOJ" na Letní dílně Vitra Design Muzea ve Weilu a/R s Michalem Froňkem1992 - 1995 - asistent na pražské VŠUP v atelieru Architektura a design Prof. Arch. PhDr. Šípka1993 - založení společnosti "Artěl" s. r.o., zabývající se produkcí českého designu 20. století1999 - s Michalem Froňkem vedoucí atelieru Designu produktů na Pražské VŠUP2002 - člen České komory architektů – autorizace Pozemní stavby a Interiérová tvorba2007 - na VŠUP udělen titul Docent v oboru Architektura a design2010 - člen rady Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Michal Froněk

nar. 8. 1. 1966 v Praze

1981 - 1984 - studium na SOU leteckých opraven Kbely1984 - 1988 - studium na SOŠV Václava Hollara v Praze1988 - 1990 - studium na pražské VŠUP v atelieru Tvarování užitkových předmětů Doc. Appla1990 -založení designérské skupiny "OLGOJ CHORCHOJ" na Letní dílně Vitra Design Muzea ve Weilu a/R s Janem Němečkem1990 - 1994 - studium na pražské VŠUP v atelieru Architektura a design Prof. Arch. PhDr. Šípka1993 - založení společnosti "Artěl" s. r.o., zabývající se produkcí českého designu 20. století1999 - s Janem Němečkem vedoucí atelieru Designu produktů na Pražské VŠUP2007 na VŠUP udělen titul Docent v oboru Architektura a design

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.