Jan Ambrůz: Jak krávu za ocas

Svérázný český sochař se zájmem o podstatu věcí. Povrchnost je mu cizí - jak u lidí, tak u soch vyhledává ryzost a charakter. Překvapivou se může zdát jeho upřímná náklonnost ke krajině a Zemi, která pramení nejen z kořenů v rodných Šarovech. Právě zde si zbudoval zázemí pro sochařskou tvorbu, osobní rodinný život i vlastní farmu.

Sochař Jan Ambrůz je rodákem ze Šarov - vesnice na půli cesty mezi Zlínem a Uherským Hradištěm. Důvěrný vztah k tomuto kraji mu nedal odejít na dlouho. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti se rozhodl zkusit design na pražské VŠUP. Při pokračování ve studiu se dostal na detašované pracoviště ve Zlíně (ateliér Designu - Zlín). Tento krok se později ukázal chybný. Jak sám říká: "Zlín byl omyl".

Sochařství

Ale i přesto si z této designérské zkušenosti odnesl spoustu zkušeností pro další tvorbu. Bytostně toužil být sochařem. Postupně se k tomu sám prokličkoval. Už během zlínského studia pracoval mimo školu na svých vlastních sochách a objektech.

Pedagog

Do výuky studentů se příliš nehrnul, ale nabídky přicházely samy. Například jej oslovil Stanislav Kolíbal, který tehdy zakládal ateliér s podobným myšlením, vyzval Ambrůze, aby mu dělal asistenta. Tehdy nabídku nepřijal. Další příležitost přišla se studenty ze Zlínského designu - ze školy, kterou absolvoval. Přemlouvali, aby "šel školu zachránit". Po třech měsících výuky to ale vzdal. Škola se nezměnila - byla stejně zatuchlá a beznadějná, jako když tam před lety studoval. Stále stejný pedagogický sbor. Nikam se to neposunulo.

Ale přišla další příležitost. Byl vypsán konkurz na vedoucího ateliéru sochařství na FaVU VUT v Brně. Ambrůze tehdy oslovil děkan fakulty výtvarných umění profesor Igor Zhoř. Přál si, aby se tohoto konkurzu zúčastnil. Tentokrát Ambrůz příliš neváhal a stal se vedle Michala Gabriela vedoucím ateliéru sochařství na FaVU. Tyto dvě rozdílné osobnosti a rozdílné přístupy k soše i výuce vedly k rozštěpení na dva ateliéry. Oba sochaři tento krok vnímají pozitivně. Studenti si tak mohou vybrat mezi figurativní a nefigurativní (koncepční) sochařinou.

Šarovy

Místo a kraj jeho dětství se mu vepsal do vzpomínek natolik, že se rozhodl pro život ve vesnici Šarovy. Vybudoval si zde dům s ateliérem a farmou. Jeho život se točí okolo této krajiny, do které on svou sochařskou činností, bydlením a hospodařením rád zasahuje. Velmi silně vnímá, jak tento kraj utrpěl kolektivizací zemědělství, kdy zmizela z vesnice zemědělská tradice, zmizely remízky, polní a záhumenní cesty a především vztah lidí k místu, ve kterém žijí. On sám si vybudoval vlastníma rukama fungující farmu, která mu přináší radost a tuto tradici do místa navrací. Toto povědomí se snaží rozšiřovat. Chce, aby krajina opět fungovala v souladu s lidmi - aby si jí vážili a pečovali oni.

Křížová cesta

V roce 2007, poté, co Jan Ambrůz vyřešil situaci na svém pozemku v Šarovech, se začal více zabývat okolní krajinou. Začal jsem ji procházet a více vnímat. Jako sochař chtěl do této krajiny také nějakým způsobem intervenovat. Už delší dobu se mu v hlavě rodily nápady na další čtyři sochy, které by chtěl do krajiny rozmístit. Zkusil se svým nápadem oslovit okolní obce, zda by o realizaci jeho projektu měli zájem. Obce však zájem neměly. Co dál? Jak tuto nevoli zlomit? Spolu se studentkou sochařství s Pavlou Kačíkovou zkusili zbudovat křížovou cestu v místě původní polní cesty lemované starou třešňovou alejí. Čtrnáct křížů bylo umístěno z pohledového betonu podél jedné z mála zachovalých cest z vesnice do krajiny. Doufali, že lidé pochopí, proč jsou důležité cesty a sochy v krajině. Nepodařilo se. Starostové oslovených obcí se sochami nechtěli mít nic společného. Jan Ambrůz se tedy rozhodl zkusit je realizovat ze svých soukromých prostředků.

Jiná Krajina

Na základě těchto peripetií vzniklo v roce 2007 občanské sdružení „JináKrajina“. Jeho prvním počinem bylo právě zbudování křížové cesty, kterou se podařilo realizovat v roce 2008. Další úspěšná realizace byla opět spojená s Pavlou Kačírkovou a sochou "Kaple I". Tento objekt v podobě převýšeného silného kovového plátu stojí na návrší na opačné straně údolí, s křížovou cestou vizuálně komunikuje. "Kaple II" se podařila realizovat po dlouhých peripetiích v roce 2014. Třetí kaple by měla stát v závěru stávající křížové cesty jako její ukončení, ale jednání s majitelem pozemku a úřady je zdlouhavé a realizaci brání. Sdružení organizuje různé akce pro veřejnost, jako třeba sázení lipové aleje, motlitby na křížové cestě, bufety v lese, soutěž o nejkrásnější humna apod. Podařilo se i obnovit původní pěšinu do sousední vsi Lhotka, kudy se chodilo dříve do hospody na pivo, ale i vysázet několik ovocných alejí. Na tyto činnosti se postupně nabalují další aktivity a roste zájem lidí o přírodu a okolní krajinu.

Sochař si postupně mapoval místní přírodu a krajinu. Procházel si všechny nalezené cesty. Začal připravovat svou vlastní mapu s návrhy a ideami, jak by se krajina mohla dále kultivovat a doplňovat. Vznikl tak dlouhodobý projekt s názvem "KŘÍŽE CESTY SOCHY KRAJINA LIDÉ", který se občanské sdružení Jiná Krajina snaží postupně realizovat.

ŽIVOTOPIS

Prof. ak. soch. Jan Ambrůz

1956 narozen ve Zlíně 1974 - 1978 studium na SUPŠ v Uherském Hradišti 1978 - 1984 studium na VŠUP v Praze (ateliér Designu - Zlín) od 1998 pedagog FaVU VUT v Brně od 2001 docent od 2009 profesor

Ceny a stipendia:

1990 Čestná cena Jindřicha Chalupeckého, Zvláštní cena poroty 1990 Grant Pollock-Krasner Foundation, New York, USA 1991 - 1993 Wilhelm Lehmbruck-Stipendium, Duisburg, Německo 1994 Grant Pollock-Krasner Foundation, New York, USA 2000 Grant Pollock-Krasner Foundation, New York, USA 2000 Scholarschip for international stone sculptor, EXPO 2000 in Hannover, BRD 2008-2009 tvůrčí stipendium ministersva kultury ČR 2009 Artist in Residence, Pilchuck Glass School, USA

Samostatné výstavy:

1988 Galerie pod podloubím, Olomouc 1989 Galerie mladých, Brno 1991 Sochy na náměstí, Hranice na Moravě 1992 Park Vrend en Rust, Vooburg 1995 Sokolovská 26, Ostrava 1995 Mezi černou a bílou, Galerie Via art, Praha 1995 Objekty, dokumentace, Městská knihovna, Rožnov pod Radhoštěm 1996 Kresby, Dům umění, Brno 1996 Fotodokumentace, Knihkupectví Archa, Zlín 1996 Galerie Panacea, Valašské Meziříčí 1997 O lehkosti a tíži, Galerie Sýpka, Vlkov 1997 Kostel Povýšení sv.Kříže, Moravský Beroun 1998 Galerie Behémot, Praha 1998 Rožnovské sochařské léto 98, MK Galerie a městský park, Rožnov pod Radhoštěm 1999 Kov, sklo, kámen, prostor, Galerie výtvarného umění, Dům umění, Ostrava 1999 J.Ambrůz - Instalace, Galerie Langův dům, Frýdek-Místek 2001 Čtvero ročních dob, Kostel sv.Václava, Dům umění, Opava 2003 J.Ambrůz, Galerie Ars, Brno

Zastoupení ve sbírkách:

Východočeská galerie, Pardubice Národní galerie, Praha Schlossmuseum, Gotha Wilhelm-Lehmbruck Museum, Duisburg Gemeindepark, Voorburg Galerie Klatovy-Klenová Moravská galerie, Brno

15 OTÁZEK PRO JANA AMBRŮZE

1. Kdyby existovala možnost, volil byste v příštím životě stejnou profesi?

Já jsem kdysi z legrace říkal traktorista, ale ne. Určitě bych byl sochařem. Dostal jsem se k tomu postupně, přes design. Cestičku k sochařině jsem si vyšlapal sám - nikdo mě k tomu nevedl. Nic lepšího nemohlo být.

2. Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Montérem. Všechno jsem rozmontoval a zničil. Zkoumal jsem to všechno. Třeba, proč jsou v hodinkách kolečka, nebo jak funguje gramofon. Vše, co se mi dostalo do ruky, jsem rozmontoval. Ale pak už to nikdo nedal dohromady.

3. Jak se díváte s dnes s odstupem na vaše první práce?

Teď se shodou okolností probírám v pozůstalosti, protože připravuji monografii. Říkal jsem si, že fakulta by měla aspoň něco vydávat, produkovat. Všechny školy kolem vydávají profily, knížky nebo něco, ale my na FaVU nejsme schopni nic. Jen to, kdo si co sám zařídí. VUT má vlastní vydavatelství Vutium. Tak mě Milan Houser (pozn.: současný děkan FaVU v Brně) pobídl, ať tam zkusím něco zanést. Nyní se připravuje publikace "Osobnosti VUT", což budou profily pedagogů FaVU a dalších fakult na VUT. Studentům jsem ukazoval nějaké kresby, protože jsem si je chtěl naskenovat. Zjistil jsem, že je toho neuvěřitelně moc.

4. Kolik hodin denně trávíte prací? Pracujete o víkendech?

Já jsem si ateliér sice postavil, ale nepoužívám ho. V ateliéru však nedřepím. Dnes je z něj skladiště. Teď, když ho mám, zjišťuju, že ho nepotřebuju. Někdy ho postrádám, ale není to nezbytnost. Přiznám se, že už moc netvořím. Spíše si o tom přemýšlím a srovnávám si to v hlavě. Mě spíš uspokojuje chod naší farmy v Šarovech. Ale připravuji i výstavu.

5. Máte nějaké své oblíbené místo pro relaxaci?

Stačí si sednout u nás před dům. Nebo se ráno člověk projde. Nepotřebuju žádný koutek, celý ten prostor je u nás na farmě krásný.

6. Jaký je váš oblíbený umělec?

Já mám rád Stanislava Kolíbala. Obdivuji jeho vitalitu. Mě celý ten jeho životní postoj a celé to propojení naší a zahraniční scény.

7. Existuje nějaká instalace, nebo prostorové dílo, které Vás v poslední době ovlivnilo?

Já mám teď tak zdeformovaný život. Já nejsem schopen se už ani pohybovat po městě. Co by mne poslední dobou oslovilo, nevím. Ale určitě by to něco bylo. Potěší mne každá věc, která je dobrá.

8. Váš největší sochařský úspěch?

Mám radost vždy, když se něco povede.

9. Z jaké zkušenosti jste se nejvíce poučil?

Zlín, to byla záležitost odporu a vzdoru. Byla to negativní zkušenost, ale nakopla mne. Když člověk zažívá něco špatného, může se naučit hledat něco lepšího a únik. Pak ho to přiměje k nějaké činnosti. Taky jsem nedávno uvažoval nad ideálním rozměrem exteriérové sochy a dopracoval jsem se k šesti metrům výšky. Nebo ještě lépe k 6,15 m ..., a to je ten Zlín. (Pozn.: 6,15 x 6,15 m je modul skeletu Baťovských továrních budov ve Zlíně). Tři roky jsem se tam učil zámečníkem, takže jsem si v tovární budově užil těch 6,15 na vlastní kůži až, až. Poučil jsem se taky z toho velkého omylu pokračovat ve Zlíně dál v designu. Nastoupil jsem na ten obor, ale ve skutečnosti jsem se v té době začal přeorientovávat a dělat pro sebe prostorové věci a sochy. I když to myšlení designéra mám pořád. Není na škodu mít jiný přístup. Člověk nemusí hledat hmotu a všechno matlat, patlat, a sekat. Líp si to namyslí předem.

10. Co chybí českým umělcům, aby konkurovali těm světovým?

To nevím. Penězi to ale není. My pořád žijeme v takovém nějakém svém uzavřeném světě malé republiky. Měli jsme se propojit s okolím a nepropojili jsme se. Myslím, že ani nikdo z venku nestojí o to, abychom se propojovali. Ale mě toto nezajímá. Kdo je ambiciózní, tak ať se tomu věnuje.

11. Jak jste se dostal k bydlení v Šarovech?

Já jsem nechtěl bydlet ve městě. Chtěl jsem mít svůj prostor, a tam se nám žije dobře. Bohužel si to tam znepříjemňujeme tím děním a nepochopením.

12. Existuje osobnost, která Vás ve vlastním uměleckém vývoji zásadně ovlivnila?

Profesor Kovář negativně. Pak češtinářka na střední škole pozitivně. Nedávno jsem si vzpomněl na učitele ze střední školy, který nás učil prostorovou představivost. Myslím, že se jmenoval Vladímír Karousek, nebo tak nějak. To bylo taky moc fajn.

13. Co Vás vždy povzbudí, když máte splín?

Vypadnu z domu a jdu se projít. Když se člověk trochu odpoutá a pozoruje něco krásného. Třeba jak kvetou třešně. Pak to může být ještě dobrý film, knihy. I když na to teď není příliš čas.

14. Máte nějaký nesplněný sen na poli umění?

Dokončit ty sochy v Šarovech.

15. Kdyby vám měla zlatá rybka splnit tři přání, jaká by to byla?

Zlatou rybku neřeším.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.