Jaké to je v ateliéru Zdeňka Rothbauera

Pan architekt Rothbauer má tu sympatickou vlastnost, že své studenty příliš netlačí do svých vlastních vizí a nenutí nás dělat „nafoukanou architekturu“. Tenhle termín používám pro ty architekty, kteří se s vypětím všech sil snaží o to, aby ukázali urputnou originalitu a přehnaný design za každou cenu, jen aby vystrčili svoje vyprojektované dítko na odiv světu. Pochopitelně, že každý architekt musí být tak trochu exhibicionista, protože bez této vlastnosti se nikdo pohybující se ve sféře kumštu neobejde. V ateliéru Zdeňka Rothbauera ale vznikají projekty, na kterých studenty těší pracovat, protože jim tu jejich vlastní nápady a vize nikdo neznásilňuje.

V některých ateliérech se často stává, že v polovině semestru člověk ještě pomalu neví, na čem vlastně pracuje, protože vedoucí načaté koncepty rádi shazují ze stolu už v jejich prvopočátku. Pan architekt Rothbauer ale nikdy neřekne „Tak tohle fakt ne“ nebo „Znovu a lépe!“ V každém nápadu se snaží najít potenciál a jen nám elegantně a nenuceně pomáhá naše projekty vypilovat a vychytat na nich mouchy. To, s čím člověk přijde na začátku semestru, většinou pod dohledem pana architekta dotáhne až do konce, což je (alespoň pro mě) velmi motivujícím elementem. V tomhle ateliéru jsem se naučila, že architektura by měla vycházet zevnitř, z kvalitně vymyšlených a správně uspořádaných funkcí a jejich návazností. Dobrý design se pak už tak nějak dostaví sám. Projekt si zároveň zachová jakousi skromnost, aniž by musel své kvality hlásat na transparentu.

Od té doby co jsem v ateliéru pana Rothbauera, přestala jsem mít strach a křeče v žaludku z každé konzultace a prezentace. Naopak jsem se na takové příležitosti začala těšit, což jsem v ostatních ateliérech na naší fakultě příliš často nezažila. Pracovat se tu musí celou dobu a s plným nasazením, to jde ale mnohem lépe v přátelském a motivujícím prostředí, což se také projevuje na kvalitě projektů.

Při výběru témat máme poměrně volnou ruku. Člověk si může vymyslet námět, který mu osobně sedne a baví ho, což se pak projevuje i na kvalitě výsledného návrhu. Loni jsme s ateliérem navštívili barokní městečko Valeč poblíž Karlových Varů. Každý si tu pak vybral svoje vlastní místo, které mu bylo sympatické, a tam pak navrhl svůj projekt. Cílem bylo tohle krásné ale poněkud ospalé městečko oživit novými funkcemi a přitáhnout sem lidi. Já si vymyslela minifarmu s ubytováním a domácí výrobnou sýra, kde si člověk může na vlastní kůži vyzkoušet život na malém statku. Po skončení semestru pak proběhla výstava všech našich projektů na místním zámku.

V současnosti pracujeme s několika spolužáky na návrhu studentského městečka na místě areálu dejvických kasáren. Každý z nás tam navrhuje svůj vlastní diplomní projekt, je tu ale nutná vzájemná kooperace. To nás nutí neseparovat se a neuzavírat se jen do stěn vlastního návrhu, ale navzájem spolupracovat a řídit se naším celkovým urbanistickým konceptem, což je pro budoucí architekty velmi důležité.

Ateliér Zdeňka Rothbauera je pro mě osobně nejpřátelštějším a zároveň nejpřínosnějším ateliérem, jaký jsem na Fakultě architektury poznala a jsem ráda, že jsem se do něj dostala až teď, na konci mého studia. Skoro celou dobu, co jsem na vysoké, jsem se těšila, až budu mít školu z krku. Teď se mi odsud nechce.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.