Jaké to je v ateliéru Vladimíra Soukenky

Navzdory tomu, že zde chybí jakási konkurence v tomto odvětví, si myslím, že je to kvalitní ateliér, který mě naučil myslet a dívat se na věci zase trochu z jiného úhlu než u klasických ateliérů. Je to možná způsobené tím, že v interiéru nás tolik neomezují různé normy a stavitelské principy. Zkrátka zde platí pravidlo, že vše je možné a z každého nápadu se dá těžit.

Ačkoliv se může svým zjevem pan Soukenka zdát jako konzervativní elegantní pán, zdání klame. U studentů s nadšením podporuje novátorská řešení, do projektů zapojuje nové materiály a technologie. Nebojí se nadčasového kosmického interiéru, výrazných svítivých barev, futuristického designu, ale ani noblesních, jemných gest, pokud korespondují se stavbou, do které se interiér navrhuje. Důležité je brát ohled na podstatu typu prostoru. Například interiér vstupu divadla musí člověka zaujmout, musí z něj být zkrátka “paf” a naopak u budov, kde pracují lidé každý den a tráví tam spoustu času, to může působit rušivě a rychle se takovýhle design okouká. Zde je hlavní spíše funkčnost.

Ačkoli jsou vedoucí ateliéru mírní a při prezentacích panuje velmi přátelská atmosféra, hodně jsem se zde naučila. Pan Soukenka se snaží o to, aby si každý během svého studia našel svůj specifický rukopis. Zastává názor, že architekt má být individuum a musí se nějakým způsobem odlišovat od ostatních a tato odlišnost je právě ta vlastnost, kvůli které si vás klient najímá. Při závěrečných výstavách prací je mu proto vytýkána přílišná rozmanitost projektů, ale já si myslím, že to je právě to kouzlo tohoto nekonečného množství řešení, která se dají použít na jeden a ten samý prostor.

Jedna z věcí, která tomuto napomáhá a kterou shledávám jako velice kladnou a na naší škole ne zas tak běžnou, je fakt, že se zde absolutně nebere ohled na to, kolik to nakonec bude všechno stát. Je to jedna z věcí, která mě trochu zaskočila, když jsem přišla do ateliéru poprvé. Byla jsem naučená navrhovat všechno úsporně, levně a najednou jsem měla úplně volnou ruku a nevěděla jsem si rady s tím, jak zadání uchopit a kde začít. Nakonec jsem se oprostila od svého starého myšlení a začala rozvíjet svou fantazii na plné čáře a vznikl tak nevšední návrh se spoustou nápadů a nových principů, který by v jiném ateliéru vzniknout nemohl.

Studium v tomto ateliéru vás musí bavit. Zjistila jsem z vlastní zkušenosti, když jsem na začátku tohoto semestru tápala a moc mě to nebavilo, nebavilo to nikoho a nikam to ani nevedlo. Až pak přišel ten správný nápad a s ním i nadšení do práce a najednou se všechno otočilo o 180 stupňů. Právě o ten nápad v každém projektu jde - např. nějaký prvek, který vše zceluje, specifický způsob svícení, grafika atd. Protože jak pan Soukenka s oblibou říká: “Židličky a stolečky z katalogu do kavárny dokáže vyskládat každý středoškolák.” A to je právě nejdůležitější poznatek, který jsem se zde naučila, že dobrý interiérový architekt musí do interiéru vložit něco víc. Na ostatní tu máme aranžéry.

Abych to shrnula, tento ateliér je o rozvoji a o fantazii. Nikdo vám zde neřekne, že ten a ten nápad je špatný, že to a to řešení se nedá použít. Nikdo vás nebude omezovat tím, že by to bylo drahé. Jde jen o hledání toho, jak ta řešení a nápady použít správně, aby to bylo “to ono”.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.