Jaké to je v ateliéru Martina Zeta

Vlastně je to legrační, protože původně jsem se do ateliéru Martina "Z" vůbec nehlásila. Na FaVU to občas bývá tak, že si vyučující u přijímaček nakonec vyberou studenty hlásící se do jiných ateliérů… Tak jsem se i já najednou ocitla na videu.

Video, nebo “Video”

Asi i kvůli tomu, že i Martin se ve své tvorbě volně pohybuje na pomezí různých disciplín, technik a přístupů, tuto pestrost podle mě zpětně odráží i jeho ateliér. U Martina Z totiž můžete studovat video, nebo cokoliv úplně jiného. Takže zatímco někteří studenti se v ateliéru věnují digitálním médiím (videu, animaci, post-internetovému umění nebo 3D modelování), další se zajímají o “hmatatelnější” polohy umění jako kresbu, instalaci nebo performanci (nebo spíš o projevy života). Je to super v tom, že si při společných ateliérových konzultacích, které probíhají většinou každou středu, můžeme navzájem poskytovat úplně nové a zajímavé úhly pohledu. Na druhé straně se mi to zdá i jako nevýhoda v tom, že v našem ateliéru nenaleznete moc kooperativních projektů, což mě osobně často mrzí.

Každopádně, co se týče videa samotného, poskytuje ateliér svým studentům dostatečné zázemí jak technické (i díky spolupráci s Kabinetem video vedeného Filipem Cenkem), tak i ohledně rozvoje k videu potřebných dovedností (díky organizování vlastních workshopů orientovaných na zvládnutí k videu potřebného softwaru).

Ateliér velké přidané hodnoty

Z Martina jako vedoucího ateliéru můžete mít na první pohled trochu smíšené pocity. Jeho zadání ateliérových úkolů jsou většinou velmi mnohovrstevnatá a zajímavá. Ale může se vám stát, že na pravidelné skupinové konzultace přinesete svou práci, a on na ni ve výsledku ve skutečnosti vůbec nic neřekne… Pro mě jako člověka, který se uměním začal zabývat až na vysoké škole, byl tento přístup místy trochu bolestivý. Ale když se nad tím teď zamýšlím hlouběji, dochází mi, že tím mi vlastně jako vedoucí pomáhá nejvíce - nechává nám svobodu, abychom sami hledali. A podporuje nás právě, i když ještě ani nevíme, CO vlastně hledáme…

I přes některé strasti, které takto svobodný režim ze své podstaty mladému hledači něčeho přináší, bych však náš ateliér za nic neměnila. Martinovi totiž velmi záleží na tom, aby jeho studenti získali široký přehled jak o umění, tak o současném dění obecně, a tak pro nás organizuje zvláštní předměty a přednášky zajímavých osobností z českého i světového prostředí, např. jednosemestrální předmět Klišé s Ivanem Mečlem nebo před měsícem konaná přednáška španělského umělce Jesúse Palomina.

Martin se ve svém působení vydává všemi směry nejenom z hlediska uměleckých přístupů, ale také v rámci geografie. I své studenty se snaží orientovat mezinárodně, a díky jeho osobním kontaktům poměrně často s ateliérem cestujeme do zahraničí. Za čtyři roky mého studia jsme tak měli možnost navštívit jiné ateliéry a umělecké projekty v Německu, Polsku, Moldávii a na Slovensku. Kromě ateliérových výletů a stáží Erasmus mají naši studenti díky Martinovým aktivitám také úžasnou příležitost vyrazit na několikatýdenní stáž do Jeruzaléma, což je pro mě osobně zatím úplně nejcennější životní zkušenost.

Příležitostí pro otevření očí, což se vizuálnímu umělci do života velmi hodí, se u nás najde opravdu dostatek!

Sebehumor a mystika

Zetův ateliér tak má potenciál člověka posunout nejen technicky, ale hlavně osobnostně. Úkoly většinou dostáváme zadané, ale pokud je někdo přesvědčen o tom, že chce pracovat na něčem jiném, je mu to s láskou umožněno. Semestr máme rozdělený do tří částí. Na začátku konzultujeme nástin našeho nápadu, v polovině semestru již průběh rozpracované práce a v třetí části ji dokončujeme před finálními klauzurami.

Martinův někdy i poťouchlý přístup se mi zdá skvělý hlavně proto, že nás podporuje opravdu za každou cenu a snaží se nás motivovat také k tomu, abychom sami sebe dokázali vidět z nadhledu a třeba se sobě i zasmát, když to bude potřeba. Budování uměleckého sebevědomí - o tom je studium v ateliéru Video. A někdy přicházejí i momenty až mystické… jako po téměř 1500 km dlouhé cestě z Moldávie (plné namrzlých a děravých ukrajinských silnic, ztracených pasů a věčného čekání na hranici s Evropskou unií), kdy jsme cítili, že k dokonalému dobrodružství nám chybí jen potkat se po cestě s divou zvěří. A už na nás u Žítkové na českých hranicích čekali. Jeleni. :-) (viz foto).

Když se zamýšlím nad tím, co mě Martin Zet za ty roky studia na FaVU naučil, mám osobně největší radost z toho, že teď díky němu vím, jak se naučit umět se zapomenout...

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.