Jaké to je v ateliéru Jana Kratochvíla

Bylo to jedno z nejsnadnějších rozhodnutí, které jsem za své studium na fakultě musela udělat -vybrat jako vedoucího bakalářky právě Jana Kratochvíla/Kráťu - guru našeho archiwebu. Říkám našeho, protože první týden semestru, po prozkoumání zadání, sedáme k internetu a lovíme všechny možné i nemožné reference právě zde. Je proto zřejmé, že Kráťa je architektem s ohromným přehledem o architektuře současné i světové, urbanismu, stavitelství a dalších příbuzných oborech. Sleduje současné trendy a osobnosti architektury, aktuální dění a problémy. Každý týden mi v emailové schránce přistane newsletter z archiwebu, který mě udržuje v obraze, a podává ucelené informace o tom, co je v našich končinách nového. Založit archiweb byl vážně dobrý nápad, a myslím, že nejsem jediná, kdo existenci tohoto média oceňuje. Obzvlášť když to s těmi knihovnami u nás není žádná sláva. Takže kladný bod. Mimo to, je jednou z mladých a horlivých duší na naši fakultě - další kladný bod. Konzultovat s někým, kdo je vám věkem blízký, má ještě nepatrné povědomí o studentských strastech, a má i jisté pochopení pro určité výmluvy, je zkrátka fajn. Pro mě osobně je důležité vědět, že mi nikdo neutrhne hlavu, když s něčím přijdu, ať už je to šílené nebo ne. Nebude mě tlačit do toho, jak se to má dělat, a jak to dělají ostatní - podle určitých dogmat. Nebát se nových směrů, tvarů, provokovat, ... . A tím se taky dostáváme k Novým formám. Modelové techniky/Nové formy - byl jeden z mnoha předmětů ve velice nabušeném rozvrhu letního semestru třetího ročníku. Bylo to taky jedno z prvních setkání s jeho výukou. Šlo o seznámení s novými formami, jako jsou - bloby, crystaly, hybridy, apod. Přes skicy, digitální 3D modely a jejich vizualizace, jsme se dostali až k výrobě fyzického modelu. Celý předmět probíhal pod vedením Kráti, který měl pod palcem digitální část, tedy 3D model, a jeho prezentaci formou vizualizací. Kráťův kolega Jan Šebánek nám pomáhal s uchopením a výrobou skutečného modelu. Bylo příjemné nechat odpočinout ruce od klikání myší a něco si uplácat vlastníma rukama. Že dvojice Šebánek, Kratochvíl dokáží ze studentů vytřískat to nejlepší, jsme měli možnost vidět na výstavě Staronové formy, která proběhla v březnu v Galerii architektury. Pak jsme na sebe narazili ještě při povinně volitelném předmětu - Parametrický design, díky kterému jsme měli možnost nahlédnout pod pokličku novým a moderním metodám architektonického navrhování. Protože Kráťa tyhle techniky ovládá, dokázal poradit nebo poslal nějaký tutoriál, když jsme si při tvorbě 3D modelu v ateliéru nevěděli rady – další kladný bod. Chválení by už prozatím stačilo...

Zadání mé bakalářské práce bylo bohužel trochu svazující a na naší fakultě se neustále opakující – polyfunkční dům v nárožní proluce. Nic nového. Ze začátku to byl trošku horor, vydat se na Cejl prozkoumat si zadanou lokalitu. Drželi jsme se ve skupinkách mačkajíc se na chodníku, abychom působili alespoň na oko siláckým dojmem na místní obyvatele a nikdo se nám tak nepokusil ukořistit naše, na krku zavěšené, zrcadlovky. Jinak další průběh práce se asi nijak nelišil od jiných ateliérů. Pro začátek jsme sbírali reference a následně je prezentovali před ostatními. Myslím, že už tehdy si nás Kráťa trochu otipoval a mohl už tušit, jak výsledný barák bude vypadat, jak kdo bude pracovat a jaká to s námi bude dřina. Byli jsme čtyřčlenný tým obývající skromný koutek v kreslírně, který jsme sdíleli společně se studenty architekta Makovského. Po referencích jsme se pustili do kompletní a poměrně rozsáhlé analýzy lokality, ze které se nám pak snáze přistupovalo k samotnému navrhování. I když, jak už jsem řekla, stavební program a další požadavky už byly dány striktním zadáním, takže popravdě, i kdyby nastala situace, že by si výsledky analytické části odporovaly s tím, co po nás zadání vyžadovalo, byly jen dvě možnosti. Buď zkusit zariskovat, a zvolit netradiční přístup s obavou možného neúspěchu u obhajob, anebo se striktně držet toho, co je zadané a neohlížet se na vlastní poznatky a pochopení místa z analýz. Ale to je bakalářka ...

Pracovat na bakalářce v týmu, to by byl sen, zvlášť pokud bych si sama mohla zvolit jeho členy. Ale samozřejmě, že každý jsme si tvořili to svoje. Jediné na čem jsme se podíleli jako skupina, byla analytická část a práce na modelech. Na týmové práci je skvělé to, že jsme neustále pod palbou kritiky. Neexistuje někdo, kdo by měl stejné nápady a myšlenky jako já, proto je důležité naslouchat názorům ostatních, naučit se okamžitě ho nesmést ze stolu. S tím jsem já měla asi největší problém. Mám pocit, že to všechno musím vyřešit hned a po svém. Týmová práce je ale o tom, aby každá myšlenka dostala svůj prostor, i když nebude moje, musím ji dokázat registrovat a říct si, v čem je dobrá, jestli náhodou není lepší než ta moje. Zkrátka je to jako ve vztahu. Kompromisy, ústupky, diskuze, zpětná vazba. Při práci v týmu si máme možnost vyzkoušet, jak to pak funguje venku za zdmi školy, kde není moc prostoru pro individualitu. V architektonických kancelářích pracujeme jako tým, soutěže děláme v týmu a víme proč... každý má tak svou roli a většinou není čas na hrdinství typu "já to všechno zvládnu sama".

Rozfázování práce bylo klasické - reference - kritika - analytická část a její prezentace - koncept a první modely - kritika - click - click - click - click - click - kritika - click - click - click - click - poslední kontrola - tisk - odevzdání a jedno velké uff. Žádné nové postupy jsme nevymysleli. Místo návrhu stavby jsme měli možnost navštívit kdykoliv díky tomu, že bylo v Brně. Žádné jiné exkurze se nekonaly a nebyl na ně ani čas. Na celou bakalářku je +/- 10 týdnů. Navíc konkrétně tento rok to bylo (co se týká všech přednášek) dost slabé a spousta materiálů se k nám dostávala s velkým zpožděním. Takže nebylo proč otálet. Já jsem byla zvyklá nosit na konzultace všechno na papíře, protože Kráťa rád kreslí. Ale ne, pravý důvod byl samozřejmě ten, že v počítači nikdy nevidíte tolik, jako na papíře před sebou. Proběhlo několik kritik, které jsme měli společně s pane architektem Makovským a jeho studenty. Ale to bylo spíš ze začátku. Poslední společná kritika byla tuším nad koncepty. Kráťa s Makovským nahlas diskutovali nad našimi návrhy, my jsme si to pak nějak zpracovali. Bylo zajímavé pozorovat, že náš tým a tým architekta Makovského šel úplně jinou cestou, jiným tempem a jiným postupem práce, což pak zapříčinilo i to, že jsme se při dalších kritikách míjeli. Navíc už se blížil deadline, takže jsme všichni makali a byli kritizováni na průběžných konzultacích osobních, nebo skrz email, Skype, jak to jen šlo. Kritiky jsou dobré v tom, že nás obeznámí s projekty kolegů, dostane se nám názoru od externistů a zároveň lidí, kteří jsou nějakým způsobem zainteresovaní do dané problematiky tématu práce. Před kritikou je to vždy menší stres, ale to k tomu patří. Každopádně my jsme těch kritik zas tolik neměli právě proto, že jsme všechno řešili před sebou a kritizováni jsme byli neustále od vedoucího nebo od dalších členů týmu.

Bylo by pěkné, kdyby zbyl ještě nějaký čas na to, ladit ucelenou a finální grafiku projektu a další detaily v plakátech, i když jsme věděli, že Kráťa by to s námi rád probral. Je v tomhle dost puntičkář, což se není čemu divit. Často tak za nás udělal několik vážných rozhodnutí, týkajících se toho, jestli je to málo nebo moc šedé. Zkrátka to rozhodl za nás. Potkávali jsme se tak často, že když bylo třeba během konzultace učinit nějaké rozhodnutí, dokázal nás popostrčit tím správným směrem, protože už nás přece jen za tu dobu trochu znal a věděl co v nás je. Když jsme pak v deadlinové pondělí ráno odevzdali a sesunuli se všichni v jeho ateliéru spokojeně ale vyčerpaně na gauč, nebyli jsme jediní, komu spadl kámen ze srdce. Ale už zas vtipkoval a utahoval si z toho, jak hrozně vypadáme po posledním víkendu před odevzdáním.

Konzultace s Kráťou probíhaly otevřeně, ne za zavřenými dveřmi. Vždy jsme si sesedli kolem toho, kdo zrovna konzultoval. Často jsme tak vyřešili i svoje problémy, ještě než na nás přišla řada. Pomáhal nám hledat řešení nebo nás jen popostrčil nějakou otázkou, anebo nás v tom nechal chvilku se plácat, jak si kdo zasloužil, a jak asi kdo potřeboval☺. Nabádal nás k tomu, abychom trošku riskovali, odvázali se a snažil se v nás vyvolat emoce. Neočekával od nás tradiční řešení a zároveň nás neodrazoval od toho jít si svou cestou.

Každý jsme měli na konzultace času, kolik jsme chtěli. Většinou to byla hodina. Ale hodina denně každého. Pro někoho obden. Pro někoho hodina týdně. Jak kdo chtěl, jak k tomu kdo přistupoval. Když se někdo hodně trápil, což bylo většinou v noční čas a nebylo se kam hnout z místa, vyřešil si to s Kráťou na Skype. Ke každému přistupoval individuálně. Popravdě myslím, že Kráťa bral naše bakalářky hodně vážně, takže nám věnoval většinu svého volného času, i když ho zřejmě moc neměl. Často, i když jsem nic ke konzultaci neměla, vyplatilo se do školy přijít, protože hodiny konzultací s Kráťou byly ty nejzábavnější chvíle v celém týdnu. Bohužel si na žádnou vtipnou historku nevzpomenu, asi by pak ani nevyzněla tak vtipně, jak ve skutečnosti byla. Jediné co si pamatuji je to, že jsme se pořád něčemu smáli. Nevím, zda to třeba nebylo tou lokalitou, kde jsme bakalářku stavěli, tím myslím Cejl a s tím související jednu naši menšinu, která zřejmě vyvolávala spoustu témat, do kterých bylo možné se trefovat. Možná... Kráťa má specifický (trochu drsný) druh humoru, kterým dokázal na naše problémy a chyby reagovat určitým humorným slovem či větou, což nás neskutečně rozesmálo a uvolnilo. Někdy to bylo až moc, že by se mohl někdo urazit, ale člověk si časem zvykne. Z konzultací jsme pak neodcházeli skleslí, že je třeba něco předělávat a spousta práce před námi, ale naopak dobití energii s hlavou plnou nových nápadů a myšlenek, které jsme tam společně dali všichni dohromady.

Žádné exkurze nebo workshopy se během semestru nekonaly. Jak už jsem říkala, během našlapaného harmonogramu bakalářské práce to není ani možné. Vím ale o Kráťových plánech s magisterským modulem, kde chce propojit architekturu s výtvarným uměním a prokládat to různými workshopy. Bohužel mu to zatím nebylo umožněno, přestože nabídka témat pro můj ročník byla poměrně omezená a s absencí externistů, takže možná za rok, za dva... . Já pak budu z povzdálí závidět. Bylo by rozhodně obohacující se pod jeho vedením věnovat konkrétnímu tématu několik semestrů a rozvinout ho tak do více sfér.

Kde hledám inspiraci? Na to je nejjednodušší otázka celého tohoto textu. Asi neudělám chybu když řeknu, že inspirace je absolutně všude a ve všem. Nejčastěji ji nasávám z knih a hudby. Prohlížím archiweb, archdaily, dezeen, pinterest, čas od času si objednám nějakou knížku, chodím na výstavy, na procházky do Wilsoňáku a po Stránicích, kde bydlím. Kráťa nám čas od času donesl ze své knihovny nějakou užitečnou knížku k nastudování. Konkrétně třeba D Book - Density, Data, Diagrams, Dwellings. Byla tak dobrá, že jsem si ji už nechala.

Vypozorovala jsem během semestru, že se nám oproti jiným ateliérům dostávalo hodně prostoru. Nejen časového, ale i prostoru pro individualitu každého z nás. Pokud se stalo, že byl Kráťa nemocný nebo musel hlídat děti a bylo třeba konzultovat, tak si nás svolal domů. Nebo nám po večerech opoznámkovával v malování výkresy, které jsme mu zasílali na mail. Velká obětavost. To je slovo, které to vystihuje. Další odlišností by mohlo být to, že nám umožňoval zariskovat a provokovat svými návrhy. Někdo šel netradiční cestou, někdo tradiční, vše bylo možné... . Nebylo to tak, že by nás nutil do něčeho, co nám není blízké. Zároveň to udržoval v střízlivé rovině, aby měl jistotu, že to zvládneme.

Práce v ateliéru u Jana Kratochvíla mě naučila, doslova "neřešit kraviny", umírněnosti a dokázat se dívat kriticky na svůj návrh. Nejhorší je se do svého projektu zamilovat a odmítat další a jiné cesty, které by mohly být lepší. A asi neříkat ty svoje pravdy hned každému do očí. Ale to ještě stále moc neovládám.

Bakalářka měla být vyvrcholením mého dosavadního studia na fakultě, a tak jsem to i brala. Paradoxně mě to nestálo tolik času, jako předchozí ateliéry, zřejmě proto, že jsem současně pracovala v jednom architektonickém ateliéru, a to mě naučilo lépe si zorganizovat čas a pracovat efektivně. Když jsem si procházela chodbu s vystavenými bakalářkami, tak jsem si říkala, že se nemám za co stydět. Jsem k sobě kritická asi jako každý. Často mrhám časem a zabývám se zbytečnostmi, a vím, že kdybych měla ještě týden, bylo by to lepší. Hlavně co se týče grafiky, doladění věcí na plakátě apod. Barák by byl ale stejný a s tím jsem spokojená. Taky s tím jak celý semestr probíhal, co jsem se naučila a odnesla si s sebou do dalších projektů. Velkou roli v tom hraje fakt, že jsem byla v týmu s někým, kdo mi sedl nejen profesně - tedy svým portfoliem, ale taky názorově, jako člověk. A to se myslím na mém projektu hodně odrazilo. Pokud o něm někdo řekne, že je dobrý, tak proto, že jsem na to nebyla sama a je výsledkem týmové spolupráce – mé a vedoucího práce.

Jestli bych ocenila slovní hodnocení od vedoucího práce? Tím, že jsem zpracovávala bakalářskou práci, se mi takového hodnocení dostalo, i když v psané podobě. Vedoucí zná můj projekt stejně jako já, zná i jeho rezervy. Projekt jsme zvládli dotáhnout do konce, a to nejdůležitější jsme tuším stihli, takže jsem na hodnocení s takovým napětím nečekala. V tuto chvíli je důležitější odevzdala/neodevzdala a následně obhájila/neobhájila. Přesto hodnocení vedoucího pro mě byla třešnička na dortu. Doslova. A ve výsledku to pro mě znamenalo více jak známka z obhajoby. Tu může ovlivnit spousta věcí. To jak se na ten den vyspí porota, to jak se na ten den vyspíte nebo spíš nevyspíte vy. Kolikátý jdete na řadu, zda už je porota po jídle, jak jim chutná občerstvení. To jestli má vůbec náladu vás poslouchat. Může se stát, že když skončíte s prezentací, porota se zaměří na jednu jedinou věc, kterou vyčerpá 30 min vyměřeného času pro vás a jede se dál. Samozřejmě že během té chvíle není možné, abyste porotu seznámili s celým projektem a vysvětlovali jí, kde jsou záchody apod. Proto má pro mě hodnocení vedoucího větší váhu, protože je to známka za celý ten čas, který jsem bakalářkou strávila.

Zpracovávání bakalářské práce pod vedením Jana Kratochvíla pro mne byla radost:-).

Bc. Tereza Ježková se narodila v Hradci Králové, od dětství žije v Králíkách v Orlických horách, po maturitě na gymnáziu v Žamberku se rozhodla pro studium architektury. Podala si přihlášku pouze do Brna, kde jí přálo štěstí. Mimo studia se věnuje výuce klavíru, během práce na bakalářském projektu se stala součástí architektonické kanceláře Arkki, vedené Evou a Tomášem Beránkovými. Spolupracuje s Artschool a vede zde kurzy u paní architekty Ryšavé. Aktuálně pracuje s Martinem Štěpánkem a Markétou Kamenou na vlastním projektu "archforma.cz".

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.