Jaké to je v ateliéru Ireny Armutidisové

Studuji na FaVU již pátým rokem. Primárně jsem sice studentkou Ateliéru grafického designu 2, ale Kabinet fotografie Ireny Armutidisové pro mě po celou dobu studia tvořil důležitou paralelu. Od prvního ročníku jsem absolvovala všechny předměty, které bylo možné si zapsat. Tady bych si dovolila jednu malou výtku směrem k FaVU - bohužel jich nebylo mnoho. To je obecně na FaVU trochu problém. Malé množství prakticky zaměřených předmětů, ze kterých by mohl student designu čerpat zkušenosti. Kabinet fotografie je v tomto perfektní. Ať jste z jakéhokoli ateliéru, můžete náplň předmětů, které tento kabinet nabízí, modifikovat tak, aby vám to bylo co nejprospěšnější pro směr vaší práce.

Nejvýraznějším prvkem kabinetu fotografie je osobnost Ireny Armutidisové. Je jasné, že ať by tam byl kdokoliv jiný, nebylo by to stejné. Já osobně jsem měla všechny předměty velmi ráda zrovna tak, jako samotnou Irenu. V prvním ročníku probíhají teoretické přednášky, kde se student dozví úplné základy o fotografování a nějakou tu historii. Na teorii navazuje základní praktická průprava v ateliéru. Myslím, že jednou z důležitých vlastností, kterou musí Irena k vedení této výuky mít, je trpělivost. Vždycky jsem obdivovala, jak dokáže být v klidu. Například vysvětluje skupince studentů stojících v temné komoře, jak zacházet s vývojkou. Za dobu svého pedagogického působení už to je bezmála po sté - je to pro ni naprostá banalita. Ale studenti na ni vyděšeně zírají a při dotazu "Kdo to zkusí?" se nikdo nehlásí.

Vzpomínám si na jeden velmi dobrý předmět, na který jsem chodila myslím ve třetím ročníku. Jmenoval se záznam míst a dějů. Dostali jsme téma a každý znás si vymyslel vlastní projet, na kterém pracoval. Výuka pak probíhala formou konzultací. Podle mě je velmi důležité a fajn, že Irena nikdy nikoho do ničeho netlačí. Ke každému studentovi přistupuje individuálně a nechá ho, aby si svůj projekt vymyslel tak, aby reflektoval jeho osobní zájem a bavil ho. Na jejích hodinách nejsou žádné vymezené hranice toho, co se tam může a nemůže dělat. Pro mě osobně, jako pro grafického designera to je velmi důležité. Nikdy jsem fotografii nechápala jako primární médium své tvorby, ale spíše jako důležité médium, které může být jedním z nástrojů, které při své práci mohu používat. Například chcete udělat fotografickou knihu? Můžete. Chcete chodit po ulici a fotit věci, které vás zaujmou? Můžete. Chcete se jen naučit dobře fotograficky zdokumentovat svou designerskou tvorbu? I pro to je v kabinetu fotografie prostor. Vedle toho, že v rámci kabinetu vyučuje pár předmětů, je zde hlavní ochota Ireny Armutidisové být zde pro studenty, když mají zájem. Mimo hodiny kabinetu se s Irenou dají vždy domluvit konzultace něčeho, na čem pracujete a rádi byste si o tom promluvili. Vždy si udělá čas, aby pomohla, když si u ní v ateliéru potřebujete dobře nafotit svou práci. To je něco, co bych chtěla velice zdůraznit. Za své pětileté studium jsem zjistila, že to není samozřejmostí, ikdyž by možná mělo být. Ne každý je ochotný věnovat studentům nějaký čas navíc, a ne každý dokáže konzultovat takovým způsobem jako Irena – upřímně, ale s otevřenou myslí. Nabízí se stará známá otázka, co mi tedy navštěvování kabinetu fotografie dalo? Odpověď je jednoduchá. Dobrý pocit. Dnes s paní prorektorkou konzultuji i jiný projekt mimo rámec kabinetu, a to nejvíc co si vždy odnáším je dobrý pocit a inspirace. Když odcházím, připadám si nabitá energií a mám nepřekonatelnou chuť běžet domů a začít hned něco dělat. A tohle nadšení, ten pohon, inspirace, to je velmi cenné, to neumí vyvolat každý, někdy to bohužel může být i obráceně. Teď to vypadá, že pěji jen samou chválu. Možná, kdyby jste se zeptali někoho jiného, nebyl by tolik pozitivní, ale já ano, já osobně mám každé setkání a přístup Ireny Armutidisové velmi ráda.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.