Jaké to je v ateliéru Dagmar Glosové

Jako studenti prvního ročníku jsme se s paní Glosovou poprvé setkali na přednáškách z typologie. Tam na mě zapůsobila dobře, a protože jsem předtím studoval stavební průmyslovku, byl mi její přístup blízký. Byla racionální a věcná. Při rozhodování, kterého pedagoga si vybrat pro Základy architektonického navrhování (dále jen ZAN) jsem si četl i recenze od druháků a starších ročníků. Volil jsem především mezi abstrakcí a racionalitou a dospěl jsem k názoru, že právě ona mi ze začátku nejvíce sedne.

Zadání jsou vždy srozumitelná, ale první konzultace dopadá zpravidla špatně. Člověk je ne vždy správně pochopí - musí se s ním nejdříve ztotožnit a udělat si na ně vlastní pohled. Myslím, že je dobře, když se člověk nejdříve snaží najít řešení sám, neboť zde zjišťuje své možnosti a teprve pak (když ho nemůže nalézt) je naveden.

Prvním zadáním byla kostka

Měli jsme navrhnout víceúrovňový prostor do krychle o rozměrech 6x6x6 metrů. Zvolit si nějaký řád, a z něj vyjít. To bylo pro mě, jako stavaře docela obtížné. Byl to pro mne úplně jiný pohled na věc, jiný přístup k postupu práce a přemýšlení. Já jsem si rozdělil kostku po metru. A z těchto dělících bodů se následně odvíjely diagonály, které formovaly vnitřní prostor. Naše pokreslené papíry se skicami jsme si zakládali a uchovávali. Tvořily tzv. pracovní deníky, které byli nedílnou součástí samotného tvůrčího procesu. Byla to v podstatě dokumentace našeho uvažování a vývoje práce, zaznamenával náš posun. Konzultovali jsme vždy nejdříve skici a následně pracovní modely, které měly ukázat, zda naše vize funguje i v prostoru.

Člověk přijde ke konzultaci a záleží, v jaké fázi práce se právě nachází, zda už je u cíle, nebo na začátku. Když je člověk na začátku a neví, snaží se mu paní Glosová pomoci kresbou typologického řešení. Pak záleží na studentovi, jestli z tohoto schématu chce vyjít, nebo bude hledat řešení jinak.

Pavilon

Například u druhého zadání byl hlavním tématem "Pavilon". Tři z nás měli pro budovu obdobnou funkci. Já jsem měl taneční pavilon a vycházel jsem z obdobného typologického rozvržení jako ostatní dva. Usiloval jsem o své ztvárnění, ale tak, aby stavba fungovala analogicky nebo ještě lépe než bylo předurčeno nákresem paní docentky. Snažil jsem se z náčrtku vyjít, ale vložit do něj něco vlastního, překročit jej a řešení posunout někam dál. Právě paní Glosová mě naučila takto uvažovat. Na druhou stranu někteří studenti toto schéma přejali - nebyli podníceni k hledání nového řešení a zachovali osnovy v syrové podobě.

Já jsem se snažil docílit toho, aby byla zachována funkce prostoru i typologického schématu. Poradila mi, že mám dvě funkce a mám si říci, čeho chci dosáhnout. Postup uvažování se zde zcela lišil od prvního zadání (kostky), kde se pracovalo s řádem. Zde bylo důležité najít si hlavní motivy a propsat je do díla, zdůraznit pomocí prvků.

Nejdříve jsem hledal věci podobné k tématu. Napadl mě houslový klíč. Zdálo se mi to, jako skvělá myšlenka. Ale pak jsem s tím přišel ke konzultaci a dostal jsem osvětu. Bylo to moc prvoplánové. Pěkně mi vysvětlila, že by to v půdoryse stejně nebylo poznat. Když to srovnám s tou vlnkou v mém konečném návrhu, kdy je půdorys pěkný, čistý a funkční, je to něco úplně jiného.

Zakořenění

Ve třetím zadání s názvem zakořenění jsem už věděl, jak postupovat a věděl jsem, čeho chci dosáhnout. Docela se mi to dařilo. Akorát jsem měl problém s domyšlením konstrukčních detailů, ale to jsme vzájemnou konzultací vyřešili. Ale byl v tom zachován můj nápad, takže se podařilo, čeho jsem chtěl dosáhnout. Zaznamenal jsem sám na sobě jeden důležitý poznatek, že můj přístup se začíná měnit.

Narůstání

U čtvrtého, posledního zadání jsem vymýšlel saunu. Najednou tam bylo trochu moc té typologie. Jako pomoc jsem dostal knihu, která mi dala na věc širší náhled a objasnila, jaké jsou vazby mezi jednotlivými provozy sauny. Ovšem zpětně si říkám, jestli jsem se zase nestal stavařem - bylo to málo abstraktní. Možná mě to i dost myšlenkově svazovalo. Snažil jsem se to mít typologicky správně, ovšem možná na úkor zamýšleného konceptu a čistoty řešení. V tomto případě už byl provoz složitější a mé pouhé dvě konzultace nestačily na dotažení detailů. I přesto si myslím, že zde kompozice a navržený řád fungovaly.

Zhodnocení

Obecně zpracovává každý student prvního ročníku své řešení daného zadání individuálně. A v této fázi se mi zdají týmové spolupráce předčasné, myslím, že by člověk měl nejprve poznat sám sebe - své možnosti. I samotný přístup k navrhování si člověk musí osvojit. Já jsem ze začátku vždy hledal řešení pomocí skicování. Ale čím víc jsme se zaobírali nějakou funkcí, tím více mi vedoucí ateliéru doporučovala hledat také reference na Archiwebu. Nebo když jsme pracovali se světlem, byli nám doporučeni jako inspirace japonští architekti. Mně hodně pomáhalo udělat si skicu a pak si to načrtnout ve SketchUpu, abych viděl, jak to bude celé vypadat v prostoru. Někteří ale radši dělali pracovní fyzické modely. Pak přicházely individuální konzultace. Ty byly ujištěním, jestli student postupuje správně, nebo ne. Vždy se něco doladilo. Do té doby vzniklo velké množství verzí, ale když mi paní Glosová řekla, že "dobrý", věděl jsem, že jsem se posunul jinam - dál.

Kritiky neprobíhaly a myslím si, že toto možná byla škoda, neboť člověk, který vidí projekt nezasvěcenýma očima, jej může vnímat jinak a poukázat na otázky a nejasnosti, kterých mohlo být nepovšimnuto. Jen jsme si poslechli posudek vedoucí ateliéru při každé konzultaci. Podle mě by bylo určitě přínosné i kdyby si naše skupinka studentů sedla dohromady a navzájem jsme si představili své projekty, probíhala by jakási diskuse nad problémem a jeho řešením.

Lukáš Dardastudent 1. ročníku FA VUT

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.