Hradčanské bašty – sen o zdravém bydlení

Budovaly se řadové domy, dvojdomy a vily podle projektů významných architektů, jako byli Jan Kotěra, jeho žáci Josef Gočár, František Kavalír nebo František Janda, dále Alois Čenský, Rudolf a Jaroslav Stockarové, František Roith, Emil Králíček, Theodor Petřík a Karel Roštík, Antonín Ausobský, Ladislav Skřivánek, Friedrich Ohmann a další. K nim můžeme připočíst i známého mystika, sochaře, grafika a malíře Františka Bílka, který si zde postavil vlastní dům s ateliérem a navrhl i sousední stavbu – Procházkovou vilu.

Historie tohoto unikátního stavebního souboru je zajímavá. Severní opevnění Pražského hradu již dávno ztratilo svůj význam, a jednotlivé bašty měly být rozebrány, cenné území pak zastavěno bloky činžovních domů, tak, jak je tomu o kousek dál při ulici Na Valech. Podobně byly bašty zbourány i směrem na západ, kde na jejich místě vyrostl městský sirotčinec a c. & k. kadetní škola (dnes ministerstva kultury a obrany). Proti tomu však protestoval Klub Za starou Prahu a další osobnosti kulturní scény. Poukazovaly na půvab této enklávy a její specifický charakter. Podařilo se jim zachránit barokní Píseckou bránu, dílo architekta Alliprandiho. A také drobnou kapli, která stojí dodnes v jejím sousedství (nedávno ovšem přestavěná na rodinný dům). Pak přišli mladí architekti a urbanisté Vlastislav Hofman a Vladimír Zákrejs s návrhem, aby byly čtyři bastiony v severovýchodní partii, pojmenované po svatých – Maří Magdaléně, Tomáši, Ludmile a Jiřím –, zachovány a na nich vystavěno malé zahradní město, což byla tehdy velmi populární forma výstavby. Vycházela z anglických tradic, hnutí Arts and Crafts a z přesvědčení, že moderní zdravá sídla by měly tvořit menší rodinné domy v zahradách, které je možno sdružovat do skupin, což je ve výsledku levnější.

„Město v zeleni“ bylo ideálem i pro vůdčí osobnost české architektonické scény té doby Jana Kotěru (1871-1923), který se s podobnými principy seznámil jako student prof. Otto Wagnera ve Vídni. Se zahradními městy se setkával také v Německu a Holandsku, kam rovněž často zajížděl, a konečně i v USA, kde v roce 1904 navrhl expozici českých zemí v rámci rakousko-uherského pavilonu. Kotěra navrhoval zahradní města nebo alespoň kolonie dělnických domů v zeleni v Králově Dvoře, Baťově Zlíně, Rožnově a v Lounech. On a jeho žáci pak získali zakázky na pražských baštách. Dalšími výraznými propagátory tohoto stylu stavění byli Loosův žák Rudolf Wels, projektant poněkud utopického městečka pro válečné sirotky ve Vídni a rovněž autor brožury o anglických zahradních městech, a Rudolf Stockar, který napsal článek na stejné téma do časopisu Styl vydávaného spolkem Mánes. Ten si v britském stylu postavil se svým bratrem Jaroslavem domek na baště sv. Tomáše.

Tak byly v letech 1910-1913 zastavěny tři bašty, většinou řadovými tzv. „kotážovými“ (z angl. „cottage“) domy sledujícími jejich polygonální tvar, a vilami či dvojdomy v jejich severní partii. A dále přilehlé ulice, které dnes nesou názvy Gogolova, Mickiewiczova, U Písecké brány, U Letohrádku královny Anny a Tychonova. Efekt prosté nenáročné zástavby narušil jen známý politik Karel Kramář, který se na celý systém vykašlal, skoupil pozemky na posledním a vůči městu nejlépe situovaném bastionu Maří Magdalény a navzdory protestům Kotěrovců si tam postavil rezidenční honosnou neobarokní vilu dle projektu Friedricha Ohmanna (dnes je k dispozici jako rezidence premiéra).

K nejzajímavějším stavbám enklávy patří dvě vily profesora pražské techniky Aloise Čenského a dvojdům bratří Stockarových na baště sv. Tomáše, pozdně secesní dům arch. Emila Králíčka s kubistickým portálem na baště sv. Ludmily, kotěrovsky pojatá vilka architektů Theodora Petříka a Karla Roštíka na bastionu sv. Jiří. Dále vila s ateliérem Františka Bílka v pozoruhodném stylu, kombinujícím racionální modernu, plečnikovský neoklasicismus a Bílkův osobitý symbolismus v Mickiewiczově ulici, a dva domy Jana Kotěry tamtéž. Celý soubor uzavírá ze západní strany Tychonova ulice, v níž stojí i kubistický dvojdům Josefa Gočára. Na výtvarné výzdobě staveb se podíleli kromě Bílka také Stanislav a Vojtěch Suchardovi, Jan Štursa a další známí výtvarnici z okruhu Mánesa. Stavebníky byli většinou představitelé vyšší střední třídy – právníci, lékaři, architekti, výtvarníci. Mnozí z nich ovšem poněkud přecenili své možnosti, zadlužili se a později museli své domy opustit. Ostatně na hradních baštách platí to, co mnohdy dnes v případě tzv. ekologického bydlení: žije se tu krásně, ale draze.

Jako prototyp moderního zahradního města se však systém osvědčil a stal se o něco později inspirací pro obdobné pokusy na nedaleké střešovické Ořechovce, dejvické Hanspaulce či záběhlickém Spořilově, tam všude vznikly za první republiky stavební soubory kombinující řadové domy, dvojdomy i sólové vily v zeleni. Sen o zdravém bydlení v metropoli, který postupně vytěsní nehygienickou blokovou zástavbu s činžáky, však zůstal jen snem. Zahradní čtvrti nebyly ekonomicky výhodné, protože zabíraly rozsáhlá území s nízkou hustotou osídlení. Postupně také došlo k vytlačení sociálně slabších obyvatel (snad s výjimkou skutečně úsporného Spořilova) a dnes je bydlení na Ořechovce, Hanspaulce a samozřejmě i Hradčanech doménou zámožných vrstev. Procházku po hradních bastionech však vřele čtenářům doporučuji, můžete ji zkombinovat s prohlídkou interiérů Bílkovy vily a návštěvou nedávno opravené Písecké brány, v níž je dnes kulturní centrum a příjemná kavárna.