Dělat architekturu je jako dokázat něco uvařit opravdu dobře.

Jak jste se vlastně dostal k festivalu reSITE?Byl jsem pozván e-mailem. Dostáváme hodně podobných pozvání především díky našemu projektu s názvem Lucerny, který jsem zde prezentoval. Byl to náš první projekt a my jsme tehdy byli úplně nezkušení.

Jak je ten projekt starý? 2006. Skoro osm let. Poté jsme pracovali na mnoha různých projektech, ale tehdy jsme byli nezkušení a dělali jsme si zkrátka co jsme chtěli. Nevěděli jsme nic o nákladech, nebo o tom, jak by se to „mělo“ dělat. A klient byl také bez zkušenosti. Někdy je problém v tom, že toho víte příliš mnoho. Je potřeba jít a udělat to, co chcete a nestarat se o to, jak by se věci „měly“ dělat.

Promiňte, ale můj celkový dojem z té stavby je, že to je jen takový drahý přístřešek. Ano, on to opravdu je drahý přístřešek. Velice drahý.

Dělali byste jej dnes stejným způsobem? Ne, nemyslím si že bychom to udělali stejně. Je to sice překrásná stavba a jsem s ní spokojený, ale nic takového už znovu dělat nebudeme. Na tom projektu jsme se naučili udělat složitou geometrii při současném využití prefabrikace. A díky speciálním programovým nástrojům a propočtům nyní dokážeme tvořit architekturu, která by před 20 lety nemohla vzniknout. Byla to pro nás užitečná lekce, a poznatky z ní využíváme doteď v jiných projektech a trochu jiným způsobem. Tvořením se učíte a ten první projekt nám dal hodně.

Vyrábíte modely? Spousty modelů. Ke každému projektu.

Jak dlouho vytváříte projekt? Ten první byl speciální, takže ten trval rok a půl, dva roky včetně stavby. Některé projekty trvají dlouho a jiné jdou velmi rychle. Ale vždy strávíme enormní množství času testováním různých řešení, než zvolíme to jedno, které opravdu chceme.

Jak ve vašem ateliéru probíhá proces tvorby? Pro náš styl práce je důležitá diskuse. Mnohem více času strávíme na začátku tím, že jen pokládáme otázky a snažíme se definovat určité otázky, na které bychom chtěli odpovědět. To je způsob naší tvůrčí práce. Není to pouhé hledání hezkého tvaru nebo zajímavého konceptu či strategie. Mnohem silnější může opravdu být nějaká specifická otázka, která si žádá zodpovězení. Poté samozřejmě trávíme hodně času snahou převést ji do architektonické podoby.

Co je tedy úplně na začátku? Jak jsem říkal, každý projekt má svou specifickou otázku – může to být otázka místa, programu, struktury, ale snažíme se přidat i něco abstraktního, jako je třeba otázka vztahu k člověku, druh prostoru podle lidského měřítka. Máme dlouhý seznam otázek, na které se vždy snažíme odpovědět – na prvním místě jsou otázky konstrukce, materiálu, prostoru,... Je to jakýsi soupis všeho. V kanceláři máme systém bodování a když projekt získá plný počet, pak je perfektní.

Ale samozřejmě, že architektura nikdy není perfektní a to je dilema, protože nikdy nemůžete dosáhnout konce, vždycky se najdou věci, které by mohly být udělány lépe. Ale to je právě na architektuře to krásné, že nikdy nemůžete dosáhnout perfektního výsledku, ale neustále se o to snažíte.

Takže nikdy není hotovo? Stavba samozřejmě hotová je, ale ten tvůrčí proces pořád pokračuje. V dalším projektu. Zároveň se snažíme pracovat v mnoha různých měřítcích projektů. Vytvořili jsme několik pavilonů a právě jsme dokončili projekt Corporeal pro výstavu "Under 40" v Národním muzeu architektury v Oslu. Je v něm obsažena myšlenka práce s lidským měřítkem. Dnes je v architektuře spousta všelijakých regulativů. Například pravidla pro přístup vozíčkářů ovlivňují proporce prostorů – chodba musí mít šířku 1,5 metru, dveře musí mít dané rozměry, vše je regulováno. A my se snažíme být lepší v tom, že se na tato pravidla znovu ptáme a snažíme se ověřovat, zda jsou v souladu s lidským měřítkem. To je otázka číslo 1 a ta zní: Lidské proporce.

V čem je vaše studio vyjímečné? Nejspíš tou snahou reagovat na otázky specifickým způsobem. A pokud možno originálně. Ne definovat nějaký styl. Jsme všichni zvídaví lidé a co nás baví nejvíc je hledání a vyvíjení věcí, které jsme ještě nikdy předtím neviděli.

Je těžké prosadit něco nového? Je to mnohem těžší u větších budov. Protože u těch je vždy nutná spolupráce s velkým týmem konzultantů a ty všechny je potřeba přesvědčit. Zatímco u malého projektu mluvíte většinou přímo s klientem a to pak je snazší prosadit tu „zvláštní“ architekturu.

Jste v tomto přesvědčování úspěšní? Někdy ano, někdy ne. Nikdy nedosáhneme všeho, co bychom chtěli, ale myslím že dosud jsme měli dobré klienty.

Kde berete inspiraci? V naší kanceláři moc nečteme nové časopisy a knihy. Nemáme moc přehled o současném dění jinde. Co nám dává nejvíc informací jsou diskuze nad konkrétním smyslem projektu, o čem je, jaké jsou jeho otázky. To může být program, konstrukce, vztah k místu, mnoho věcí. Snažíme se najít v projektu jeho identitu a ne kopírovat něco, co jsme viděli v časopise. Chceme z projektu vymačkat nejvíc co jde. Je lákavé jen tak rychle přebrat nějaký nápad, ale to nikdy nevede k ničemu zajímavému.

Tvůrčí práce architekta by se dala rozdělit na dvě části – povinná, kdy je nutno dodržet požadovaný program a normy, a druhá část, kdy je potřeba vložit ještě něco navíc. Stalo se vám někdy, že by stačilo jen to první, nebo je vždy nutná i ta druhá část, to něco „uměleckého“? Jde o víc než jen něco „uměleckého“. Když se podíváte na dnešní stavby, většina z nich je jen výsledkem dodržování pravidel a regulativů. Vždycky je co přidat. Nejde tu o dodržování norem a omezení, ale o tvorbu architektury samotné. To je něco, s čím musíte neustále znovu bojovat, ale je to to, co dává nejlepší výsledky. Je to něco jako kuchařské mistrovství, jako když se snažíte upéct rybu novým způsobem. Nejde tu jen o to umět vařit. Je to v tom, dokázat něco uvařit opravdu dobře. A jako architekt musíte využít všechnu svou představivost, překonat překážky a pak se možná dostanete o další krůček dál.

Působíte zároveň jako učitel. Jakým způsobem se podle vás má architektura učit? To je velice těžká otázka. V Oslu jsem byl spoluorganizátorem kurzu, kam jsme několik let zvali hostující učitele jako například Rue Nishizawa, Aires Mateus, Eric Gugler, tedy mnoho slavných architektů. A každý z nich měl svůj specifický styl vyučování. Byla to tedy spíše jakási laboratoř. Co já osobně vidím jako přínosné?... Je nutno rozlišovat mezi dvěma situacemi: 1. učit někoho, kdo o tom ještě moc neví a 2. pomáhat zkušenějším, aby se dobře vyvíjeli v architekty. Takže je nutné být na jednu stranu silný. Když chcete něco učit, musíte to znovu a znovu opakovat, což se vám časem začne zajídat, jak se pořád opakujete. Ale co je opravdu důležité, je dokázat motivovat. Být motivátorem. Dnes je tolik možností ale tak málo se toho udělá. Takže je potřeba dodávat studentům motivaci, aby dělali architekturu s odvahou a s vůlí dělat skvělé věci.

Někteří vyučují tak, že jen rozhodují: „Tohle je dobré, tohle ne, přineste něco jiného.“ Druhým extrémem jsou zase učitelé, kteří se snaží studentům vnutit své představy. Nemyslím si, že by se dal jakýkoli prvotní nápad označit za špatný. Může to být cokoli. Jde o to, co s tím potom ten člověk udělá dál, jak to rozvíjí. A samozřejmě, že někteří jsou schopni to rozvíjet samostatně a jiní potřebují mnohem víc času, aby nalezli ten svůj kód. Architektonický kód je něco osobního. Někdo má rád to, jiný ono. Motivovat studenty je ale to nejdůležitější, aby dokázali ze svých projektů dostat co nejvíc. Někdo učí tak, že sedí a kreslí, někdo jen mluví a někdo říká co je správné. To je také velice individuální.

Co ale na mnoha školách vidím jako hlavní problém je příliš velké množství studentů. Pro učitele je důležité vytvoření osobního přístupu, což ve velkých skupinách nejde, protože k tomu je potřeba si s každým sednout a mluvit.

Co vás v současnosti nejvíc zaměstnává? Pracujeme nyní na nové budově knihovny v Oslu. Bude to takzvaný pasivní dům dle emisních standardů. A je zde velmi obtížné vytvořit transparentní skleněnou prosvětlenou budovu, která bude zároveň pasivní dům. Takže s tím se nyní potýkáme. Ale je to velmi zajímavé, protože dnes vzniká spousta novinek v oblasti materiálů, co se týká vlastností skla, způsobů tvorby zastínění, které nám řadu věcí umožňují. Taková omezení jsou pro nás paradoxně užitečná, protože nás nutí vytvářet zajímavá architektonická řešení.

Jonas Norsted je jedním ze zakládajicích partnerů norského architektonického Ateliéru Oslo - společně s Mariusem Mowe, Nilsem Ole Brandtzaegem a Thomasem Liu. Tento ateliér je vyhlášený svým vysoce kultivovaným designem, který vytváří pro nejrůznější oblasti architektonického designu, od malých instalací a pavilonů po velké komplexy budov a urbanistické prvky. Od svého založení v roce 2006 uspěl Ateliér Oslo v mnoha norských soutěžích. Významným projektem je například hlavní městská knihovna Deichman v Oslu. Jonas Norsted od roku 2008 také vyučuje na Škole architektury v Oslu.