David Mikulášek: Když mi bylo osmnáct, pobíhal jsem po lese s petrolejovou lampou

Jakou formou se u vás v ateliéru začíná pracovat na zadání?

Začne to společným setkáním. Tam většinou přečtu zadání a pokusím se ho vysvětlit. V podstatě se řeší jen technické záležitosti ve smyslu kdy se budeme scházet, jak bude vypadat semestr a podobně. Na to pak navazují další věci. Nepředpokládám, že by se zadáním někdo zabýval před semestrem, nebo že by se na něj někdo nějak připravoval.

Diskusi o tématu neotvírám hned na úvodním setkání, ale spíše to studentům jen zadám. Ať si o tom přemýšlejí a hledají referenční příklady. Ať si vytvoří představu o tom, co téma obsahuje. Jednou jsem zadal diplomantům esej na téma knihovny. Přesně jsem nevěděl, co jim mám říkat, ale věděl jsem, že se to dělává. Tak jsem jim to zadal. Paradoxně to fungovalo. Když si po půl roce tu esej přečetli, uvědomili si, jak k tomu přistupovali na začátku.Jaká zadání volíte? Spíše ideová ve vazbě na nekonkrétní místo, ale například konkrétní myšlenku, nebo preferujete skutečné situace a reálná řešení?

Dříve jsem to kombinoval. Teď už vycházím z toho, co má student splněním ateliéru vykonat. Pokud se jedná o bakalářskou práci, kdy se má prokázat schopnost studenta začít samostatnou činnost nebo skončit studium, a začít pracovat, tak by to mělo být asi spíše reálnější zadání. Ale pokud se jedná o volný ateliér, je tam prostor zadat něco jiného. Takže to kombinuji. Mám v záloze obecná témata, ale přicházejí i reálná témata. V podstatě, jak se mi to líbí.Opakujete zadání po více semestrů, nebo volíte radši pro každý semestr nové?Mně kdysi Robert Votický říkal, že by se každé téma mělo opakovat, až proběhne cyklus studentů. Pokud je to konkrétní téma, pak je většinou konkrétní v ten daný okamžik, takže se pak už neopakuje. Pokud je to obecné, nebo ideové téma, jako například 1+1=3, to jsem opakoval dvakrát po sobě. Ale pak už se ta témata a parcely začaly opakovat. Docházelo k tomu, že nebyl prostor pro větší nápad. Preferujete u studentů práci v týmech, nebo požadujete od každého jednotlivce vlastní návrh? Jak se díváte na studentskou spolupráci ve skupinách? Funguje, nefunguje?

Myslím, že schopnost práce v týmu je v současnosti jedna z věcí, které mohou pomoci absolventům prorazit v praxi. Tím pádem podporuji práci v týmech, ale záleží na rozsahu zadání. Jsou zadání, na kterých je zbytečné, aby pracovalo pět lidí.

Když studenti chtějí a zajímá je to, jsou schopni se domluvit a jsou schopni to společně udělat. Když je to věc, kterou chtějí dělat, domluví se sami na problému a nemusím do toho zasahovat. Ale když je to věc, kterou "musí" dělat, snaží se to přehazovat na kohokoliv jiného. Pak v týmu zůstanou jen poctivci a ostatní se omluví, že příště, a tak dále.Jak přistupujete k urbanismu a kontextu prostředí? Snažíte se studenty přimět k hledání nových řešení a metod, nebo ke studiu prověřených pravidel? Jak velkou roli by měla hrát tato složka v projektu?

Nemyslím si, že bych uměl učit urbanismus. Já jsem o urbanismu četl tři knihy: Genius Loci, který je spíše teoretická práce, ale v podstatě se urbanismu týká, Stavba měst podle uměleckých zásad a Město a topografie - malonákladová publikace vydaná ve Švýcarsku od Tomáše Valeny.

Studenti by se nejdříve měli naučit pravidla k tomu, aby mohli hledat nová řešení. Nejdřív musí vědět, jak to funguje. Já už nedávám moc rozsáhlá urbanistická zadání. Říkám tomu "malý urbanismus", (což jsem asi někde slyšel). To znamená dvě, tři ulice a nějaké náměstí nebo centrum, nebo jen to náměstí a kousek kolem, nebo jen návaznost ulic. Je to už urbanismus, ale v malém měřítku.

Kdysi dávno jsem měl taková témata, jako obytné lokality - hromada domů, hromada lidí, hromada ulic, ale už to nedávám. Myslím si, že jsou jíní - lepší na to, aby tohle učili.Nabádáte studenty k práci s referencemi a hledáním příkladů? Nebo preferujete návrhy studentů oproštěné od těchto vlivů?

Ano, nabádám studenty k práci s referencemi a k hledání příkladů. Je důležité, aby se s nimi člověk naučil pracovat. V určitém momentě pak třeba zjistí, že už to vlastně nepotřebuje. Ne že složím tři reference a pak mám to svoje, ale podívat se, v čem to spočívá - vyhledat ten princip. Pak aplikovat princip - ne formu. Dovedl byste popsat, v jakém časovém poměru by měli studenti pracovat od prvních analýz a schémat, až po grafiky?

Na to se výborně hodí citát od Alberta Einsteina: "Kdybych měl k dispozici hodinu na zvládnutí problému, na kterém by závisel můj život, strávil bych 40 minut jeho studiem, 15 minut jeho analýzou a 5 minut jeho řešením." To mi napsala studentka jako motto k analytické části projektu a já to teď používám.

V reálu to končí tak, že se tři čtvrtě hodiny nedělá nic, pak se během pěti minut doženou ty analýzy, aby se člověk uklidnil, pak se rychle během osmi minut udělá nějaká koncepce a dvě minuty se jede, aby se to stihlo.Usilujete o to, aby studenti vzájemně znali své projekty, i když například pracují individuálně?

Je možné vzít si nějakou zajímavou práci a ukázat ji ostatním s nějakým komentářem, což by bylo strašně fajn, ale časově to nejde zvládnout. Na začátku, když nikdo nemá k tématu nic konkrétního, probíhají většinou konzultace ve skupině, kdy já říkám věci, které jsou důležité pro všechny. Ale když se začnou objevovat konkrétní řešení, tak jsou konzultace individuálnější. Pokud se objeví nějaká sporná otázka, nebo problém, který se objevuje u všech, tak to vyhlásím všeobecně. Přechází to tedy od prvních čtrnácti dní a společných konzultací, ke zcela individuálním konzultacím na konci semestru.

Pořádáte pravidelné společné kritiky? Je na nich účast povinná a hodnocená?

Kritiky jsou v průběhu semestru a to v okamžiku, kdy jde ještě celá práce 'zahodit' a začít znova. Účast na kritikách není povinná. Jedna z věcí, kterou se člověk musí sám naučit, je vyhodnotit, nakolik je to pro něj přínosné. Kritiky jsou hodnocené slovně přímo na místě, kdy každý z přítomných, co komentují projekt, k němu řekne své připomínky. Na závěr pak shrneme problémy, které se v návrzích objevují častěji. Známka jako taková z kritiky není, jen slovní hodnocení, které se většinou ani nepromítne do celkové známky na konci semestru.

Pořádáte na konci semestru společné bilance a hodnocení, kde studenti mohou své práce kriticky porovnat?

Původně jsem jen známkoval. Pak jsem chtěl hodnocení komentovat písemně, abychom já i ten student po pár letech věděli, jak a proč to bylo hodnocené, ale nedalo se to stihnout.

Takže nakonec vznikl takový kompromis. Po odevzdání se sejdeme v ateliéru. Ne hned, ale po určité době - až se to usadí. Tam si to probereme, já jim k tomu řeknu své připomínky a důvody hodnocení a oni mi k tomu řeknou své připomínky. Hodnocení projektů provádíte sám, nebo s kolegy? Zohledňujete spíše celkový koncept a soběstačnost projektu, nebo posuzujete postupně jednotlivé složky, jako analýzy, urbanismus, práci s kontextem, vnitřní dispozice, fasády, až po grafiku?

Nám s kolegy se osvědčila práce se společným tématem, a to také společně hodnotíme. Ale pak jsou i menší témata, které vypisuji sám, a ty posuzuji zpravidla sám. Posuzuji postupně jednotlivé složky, jak jsi je popsala v otázce, a pak posuzuji projekt jako celek. Pokud člověk nenaplní jednu z hodnocených složek, pak nemůže dostat áčko.Dnes se stále dostává do popředí výpočetní technika. Dáváte přednost spíše 3D grafikám, nebo kresbám na konečných výstupech? Která z těchto forem dokáže lépe popsat, popřípadě prodat projekt?

Každý jak umí. Když někdo něco umí dělat pořádně, tak ať se to naučí tak, ať je to schopen touhle formou prodat. Jestli někdo umí dělat dobrou 3D grafiku, tak ať to dělá v tom. Jestli někdo umí kreslit v ruce, tak tu počítačovou techniku samozřejmě využije, protože si udělá aspoň podkreslení prostoru, ať nemusí konstruovat perspektivu. Ale ruční kresba má kouzlo. Když se sejde dobrý nápad a dobrá ruční kresba, je to lepší, než když se sejde dobrý nápad a počítačová grafika. Studenti dnes odevzdávají kresby na finálních výstupech jen sporadicky. Já to vždy hodnotím pozitivně (ale samozřejmě to neříkám), když je vidět, že se člověk na to snaží přijít a vyjádřit to kresbou.Vidíte nějaký posun v jednotlivých generacích studentů? V jejich zápalu, pracovitosti, nápadech?Já jsem si ještě nedávno myslel, že tendence, co se týká kvality, je spíše sestupná, ale je to spíše taková změna. Nedá se říci, jestli k horšímu nebo lepšímu. Za dobu pěti let zpět vidím jen určitý posun od kolektivu k většímu počtu individualit. Ale nedá se říci, že by jedno převažovalo nad druhým. Pak jsem měl pocit, že klesá pracovitost studentů. Ale za poslední dva roky se ke mně přihlásili studenti, kteří mi svou snahou tento názor vyvrátili.

Každý rok mám minimálně jednoho studenta, který je v mých očích v podstatě hotový, co se týká školy. Já už mu v podstatě nemám co říct. Má už nějaké své postupy, metody, našel si nějaký svůj způsob myšlení, grafického vyjadřování. Má koncepční myšlení a já už tam pak v podstatě nehraji roli. Kdybych ho měl další semestr, tak už ho nikam neposunu. A takoví se objevují každý rok pořád, takže je to pořád stejné. Dobré.Pořádáte pro studenty exkurze, výlety, workshopy spojené s tématem jejich práce?

Pořádáme výlety pro šestý ročník. V letním semestru pátého ročníku si připraví plán výletu, který absolvují následně v zimním semestru. Setkají se tam (nejen) s referenčními příklady staveb toho typu, který pak budou zpracovávat na diplomovou práci. Minule se podařilo zpracovat a vydat i publikaci těchto staveb.

Workshopy ano. Na rozjezd. Když je téma v místě, které nemají zažité. Když to není v Brně. Například, když jsme dělali zadání v Kopřivnici. Studenti měli zpracovávat toto téma dva roky. Měli tak možnost se seznámit s místem a zkusit si rychle zareagovat na situaci. Čím si myslíte, že budou studenti obohaceni po absolvování vašeho ateliéru? Dovedl byste to popsat? Co se jim snažíte vštípit a předat?

Spíše než jedno heslo, je to spousta nesourodých vjemů, které si odnesou. Co se jim snažím vštípit a předat? "Není malých rolí", "Tam kde jsme teď my, budete i vy…", ...a takovými hesly by se to dalo popsat. To je ta spousta nesourodých vjemů. Snažím se v konkrétním studentovi najít ten jeho přístup a pokusit se v něm najít... hrozby.

Něco jako SWOT analýza - nevyhodnocuji, jestli je to dobré nebo špatné, nehodnotím ani, co je dobré a co špatné, ale snažím se hodnotit příležitosti, hrozby, silné stránky, slabé stránky. Děkuji za rozhovor.Není zač. Rádo se stalo.

Ing. arch. David Mikulášek (*1972) - Rodná krajina moravského Slovácka ovlivnila kladný vztah Davida Mikuláška ke krajině jako takové. Drobné zásahy člověka do přírody a spousta malých míst v ní je v něm hluboce zakotvená. Následná studia v Brně a na Fakultě architektury jej pak navedla na tuto dráhu. Studijní pobyt v Madridu a architektonická praxe jej dostatečně vybavily pro život architekta - pedagoga. Stejně, jako působení v ateliérech Martina Habiny a Marka Štěpána, Petra Hrůši a Petra Pelčáka, spolupráce s kamarády - architekty v architektonické skupině DKM, i práce s Davidem Kotkem v Ostravě. Dualismus mezi prací v Ostravě a působením na fakultě v Brně mu však nesvědčil. Nakonec se přiklonil k Brnu a zůstal zde. Jeho překvapivým zájmem byla tzv. bunkrologie - studium a pídění se po informacích o vojenských bunkrech. "Když mi bylo osmnáct, pobíhal jsem po lese s petrolejovou lampou", popisuje své zážitky z terénních průzkumů. Nutno dodat, že v počátcích byly koníčkem tohoto bunkrologa české a moravské hrady, ke kterým se stále rád vrací.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.