Co přináší novela stavebního zákona z pohledu architektů?

Hlavní novinkou připravované novely stavebního zákona je tzv. koordinované řízení, které slučuje územní řízení, stavební povolení a proces posuzování vlivu stavby na životní prostředí (EIA). Tuto ideu vítáme, protože míří ke chvályhodnému cíli, aby jedna stavba dostala jedno povolení na jednom úřadě. Podobně je tomu např. v Německu a Rakousku. Jsme velmi potěšeni, že jsme se jako Komora v loňském roce stali oficiálním připomínkovým místem v legislativním procesu a že jsme byli přizváni již jako konzultanti do pracovní skupiny. Přes naše připomínky a náměty však musíme konstatovat, že plán na zrychlení a zjednodušení povolování staveb nedošel v návrhu novely svého naplnění. Koordinované řízení není úplně dotaženo tím, že stále přetrvávají různé speciální stavební úřady, mezi něž se státní správa tříští.

Jako profesní organizace sdružující praktikující architekty jsme přesvědčeni, že zásadní překážkou ve zrychlení obstarání povolení je nedostatečné vymezení práv tzv. dotčených orgánů státní správy a účastníků řízení. Nechvalně proslulý systém "mnoha dveří", ve kterém si stavebník sám zajišťuje stanoviska různých orgánů státní správy, vede k tomu, že faktické rozhodování o stavebním záměru se přesunulo mimo stavební úřady. Ty pak jsou již jen "pošťáky" stanovisek jiných úřadů, jejichž požadavky se dále mezi sebou větví a řetězí. Ke stavbě nového domu musí stavebník získat povolení k vjezdu, k jehož získání musí předtím obstarat vyjádření majitele komunikace, ke kterému ještě předtím musí mít již připraveno vyjádření správce komunikace a vyjádření Policie ČR.

Tento řetězec zabere v praxi obyčejně několik měsíců. Pro běžné povolení je potřeba v součtu obstarat asi 40 až 50 razítek. Řízení je tak z podstaty nekoordinované mezi rozdílné zájmy různých institucí, mezi něž je stavebník vržen. Novela stavebního zákona sice snad přinese mírné zlepšení, nicméně k vyřešení jádra problému nepřispěla. Dalším okruhem podstatného zdržování staveb, které se pro některé firmy stalo již specializací, je odvolání, které nejsou respektovány žádné lhůty a může svým opakováním realizaci stavby zdržet až o několik let. Tento problém je z hlediska času také neřešen.

Stávající zákon má příliš širokou řadu způsobů povolování staveb a ta je návrhem novely dokonce ještě zvětšena. Jsme toho názoru, že příliš rozsáhlé spektrum možností vede ke zmatení, většímu riziku chyb a tedy zpomalení procesů.

Naopak na první pohled líbivé urychlení změn územního plánu, které novela zavádí, může celému systému více uškodit, než prospět. Územní plán je jako závazný právní dokument mimo jiné zdrojem právních jistot vlastníků i uživatelů nemovitostí v daném území. Příliš snadné a rychlé změny územního plánu mohou jejich investice znehodnotit. Určitá míra pružnosti územního plánu je sice prospěšná, avšak nesmí vést k nejistotě či být zneužitelná. Ztrácí se tím také důraz na náležitě poctivé a odpovědné zpracování plánu.

ČKA již dlouhodobě kritizuje odebrání odborné role zpracovatele při přípravě zadání územního plánu. Územní plán je z povahy věci velmi složitým nástrojem a jeho zadání vyžaduje náležitou odbornou péči, proto jsme navrhovali, aby autorizovaný architekt spolupracoval již na přípravě zadání a pomohl tak obcím a městům nastavit dobré zadání.

Novela neřeší další palčivou oblast, která se mnohdy podepisuje na nedostatečně kvalitním výsledku výstavby, a sice rozpor mezi povinnostmi a právy projektanta. Projektant je sice odpovědný za věcně správné navržení stavby, avšak nemá ze zákona právo vykonávat autorský dozor nad realizací stavby (resp. nad vznikem prováděcí dokumentace), při níž je projekt buďto dotažen v řadě dílčích praktických rozhodnutí ke zdárnému výsledku, anebo naopak, chybnými následnými kroky bez přítomnosti projektanta rozmělněn či dokonce paralyzován. Proto je podstatné definovat pojem autorský dozor a zavést právo na možnost kontroly provádění stavby projektantem.

Během projednání nebyly zohledněny připomínky ČKA k definici zastavěné plochy, která podle současné podoby zahrnuje například přesahující římsu. Pokud stojí dům na uliční čáře, tak zastavěná plocha zasahuje do pozemků ulice a měla by se tak objevit v katastrální mapě, což je nesmyslné a byrokratické řešení. Námitky jsme též vznesli vůči rozdílným pravidlům pro povolování rodinných a bytových domů. Úlevy pro rodinné domy, které nemají žádný limit z hlediska velikosti oproti domům bytovým, znamenají v konečném důsledku podporu zákonodárce šikmým střechám, resp. podkroví. Věříme však, že tento výsledek je jen nedopatřením a nebyl smyslem novelizované části zákona.

Další zásadní věc, která v novele doslovně chybí, je právo hlavního města Prahy vydávat obecné požadavky na využívání území a technické požadavky stavby. Skutečnost, že hlavní město Praha může požadavky na výstavbu (známé jako Pražské stavební předpisy) upravit odlišně od zbytku České republiky, má své historické kořeny a odpovídá specifickému charakteru výstavby v hlavním městě. Je přitom logické, že již jen svým počtem obyvatel Praha generuje osobité nároky na prostorové uspořádání, jež musí regulovat specifická pravidla.