Co je to architektura?

V posledních letech vzniká čím dál víc a víc pořadů, besed a výstav o architektuře – a je to tak správně. Architektura je důležitá součást našich životů a je třeba jí věnovat pozornost – to tedy alespoň tvrdíme my, architekti. Širší veřejnost ji často za tak důležitou součást našich životů nepovažuje. Většina společnosti ji totiž chápe jako něco vzdáleného, příliš uměleckého, éterického a možná trochu zbytečného, než aby se o ni zajímala.

Té naší většinové společnosti se totiž nikdy nedostalo něčeho, jako základního architektonického vzdělání. Ze školy ani z médií se totiž o opravdovém významu architektury nic moc nedozvíme. Většina pořadů, besed a výstav tak musí překlenovat značnou znalostní bariéru.

Mnohokrát se autorovi tohoto článku stalo, že svým příbuzným, přátelům a známým musel vysvětlovat, co vlastně architekt dělá, případně rovnou vyvracet mylné představy. Protože nejsem sám, komu se tohle stále dokola děje, možná by bylo efektivnější takové základní znalosti o tom, co je to architektura, zanést někam písemně.

O to se pokusím sérií krátkých esejí na témata týkající se architektury. Právě čtete první z nich.

Co je to architektura?

Otázka, která každého napadne jako první, ale na níž neexistuje jednoduchá odpověď. Obecně přijímaná definice tvrdí, že architektura je tvorba prostoru. Jako všechny definice, i tato pregnantně vystihuje, co vystihovat má, ale nic moc se pod tím představit nedá. Proto jsou u toho článku ve fotogalerii uvedeny příklady s vysvětlivkami.

Je důležité si uvědomit, že architektura nejsou jen tvary a barvy, které můžeme vidět a osahat si. Architektura je také prázdno. Jsou to sice také zdi, sloupy, podlahy a stropy, ale především je to prázdný prostor mezi nimi, který, jakkoli těžce hmatatelný, je důležitý. V tom prázdnu se totiž odehrává náš život.

Dá se říci, že architektura je věc poměrně každodenní a možná méně éterická, než bychom čekali. Bohužel přesto (anebo právě proto), že v architektonickém prostoru trávíme drtivou většinu života, příliš nad ní nepřemýšlíme.

V architektuře se ráno probudíme, oblékáme a snídáme, pak jdeme ulicí (tedy architekturou) pracovat do jiné architektury. Když tam skončíme, jdeme se bavit do jiné architektury nebo odpočívat do zahradní architektury a večer se vracíme zase do té architektury, kde spáváme. Většina lidí tam pak sní o tom, že si při tomto koloběhu v architektuře, kterému říkáme život, našetří dostatek peněz, aby si postavila architekturu pro svou vlastní rodinu.

V architektuře se rodíme a děláme první krůčky, hrajeme si, učíme se, prožíváme první lásky, v architektuře si bereme jeden druhého za muže či za ženu, milujeme se, vychováváme děti, bavíme se s přáteli, věnujeme se koníčkům, hrajeme si s vnoučaty a nakonec v architektuře umíráme. 

Architektura není jen „Chobotnice“ na Letné, Národní divadlo nebo Pražský hrad (přestože média a škola v nás takový pocit nutně vyvolávají). Je to prostředí, ve kterém celý život žijeme své životy. A může nám hodně pomoct, aby se nám ty životy žily lépe. Nebo nám také může životy otravovat a ztěžovat, pokud je to architektura špatná. Proto bychom jí měli věnovat více pozornosti a zájmu.

Bohužel, jak je vidět i z některých obrázků v galerii, jí ani politici ani občané zatím dostatek pozornosti nevěnují. Jako by nám bylo jedno, kde a jak žijeme své životy – jestli v prostředí kvalitním a inspirativním, nebo v prostředí špatném, které nám bere nám vítr z plachet a ubíjí nás. Jako by pro nás zdi byly důležitější než život mezi nimi.

Je překvapivým faktem, že odhadem 95 % staveb, tedy architektury, v ČR vzniká, aniž by k jejich tvorbě byl přizván architekt. Proč tomu tak je a proč je to špatně, si řekneme někdy příště.

Poznámka redakce: Při tvorbě tohoto článku nebyla zraněna žádná architektura.