„Císař japonské architektury” Arata Isozaki získal Pritzkerovu cenu pro rok 2019

Mládí Araty Isozakiho vážně ovlivnila atmosféra druhé světové války. Narodil se roku 1931 ve městě Óita na nejjižnějším japonském ostrově Kjúšú, které během války do základů vyhořelo. V jeho 14 letech pak došlo k atomovému útoku na Hirošimu.

Když Isozaki v polovině 50. let vystudoval architekturu na Tokijské univerzitě, kde absolvoval i doktorské studium, nacházelo se celé Japonsko v poválečné krizi a procházelo celkovou obměnou. „Když jsem byl dostatečně starý na to, abych dokázal chápat svět kolem sebe, moje rodné město lehlo popelem. Na druhé straně pobřeží došlo ke svržení atomové bomby na Hirošimu. Takže jsem vyrostl v době, kdy celá země byla v troskách. Město prakticky neexistovalo, nebyla tam žádná architektura, žádné budovy. Moje první zkušenosti s architekturou se tak nesly v atmosféře absence architektury a proto jsem začal uvažovat nad tím, jak by lidé mohli obnovit své domy a města,“ komentuje své zkušenosti z mládí Isozaki.

Po studiu nastoupil do kanceláře proslulého architekta a představitele hnutí metabolismu Kenza Tangeho, který Pritzkerovu cenu získal v polovině 80. let. Mezi Tangem a Isozakim vznikl úzký pracovní vztah, proto je Tangeho vliv na jeho dílo nepopiratelný. Isozaki tak v duchu futurismu a avantgardy 60. let navrhl například utopickou obnovu tokijské čtvrtě Šindžuku nazvanou City in the Air, ve které se měla nová „zástavba“ vznášet v několika úrovních nad zemí. Jednalo se o reakci na překotnou urbanizaci celého Japonska.

Isozaki již v mládí hodně cestoval, protože chtěl podle vlastních slov „vidět svět na vlastní oči“. „Chtěl jsem poznat život lidí na různých místech, procestoval jsem celé Japonsko, ale také islámský svět, vesnice v odlehlých čínských horách, jihovýchodní Asii i americké metropole.“ Isozakiho schopnost citlivě propojovat různé kulturní vlivy ve své tvorbě zdůraznila také letošní porota Pritzkerovy ceny. To se ukazuje například na jeho návrhu Muzea současného umění v Los Angeles z let 1981-1986, ve kterém použil proporce zlatého řezu i koncept jin a jang.

Arata Isozaki ve svých projektech zároveň usiluje o interpretaci místa a kontextu, čímž dochází k provázanosti mezi globální univerzalitou a lokální identitou. Ve svém přístupu také uplatňuje koncepci zvanou „Ma“, která se týká intermediálních prostorů mezi objekty. Isozaki citlivě pracuje také s krajinou, což se nejvýrazněji projevuje na příkladu muzea Ceramic Park Mino v Japonsku z let 1996-2002. Architekt v návrhu objektu zachoval okolní vegetaci a díky uspořádání venkovních teras a ramp citlivě navázal na terén. Využil zde také tradiční lokální materiál v podobě cihel a keramiky.

„Isozaki patří mezi první japonské architekty, kteří realizovali svá díla mimo Japonsko v době, kdy západní civilizace tradičně ovlivňovala tu východní. V globalizovaném světě architektura takovou komunikaci potřebuje,“ komentuje dílo letošního laureáta předseda Hyattovy nadace Tom Pritzker. 

„Isozaki je pionýrem v pochopení toho, že potřeba architektura je zároveň globální a lokální – že tyto dvě síly jsou součástí totožného úkolu,“ pronesl předseda poroty Stephen Breyer. 

V portfoliu japonského architekta najdeme přes stovku realizací po celém světě. Kromě architektury se Isozaki věnuje také grafice, návrhům nábytku, designu i psaní. V roce 1985 jej jeho slavný japonský kolega Tadao Ando nazval „císařem japonské architektury“. 

Arata Isozaki se stal za šestačtyřicetiletou historii Pritzkerovy ceny, která bývá označována jako Nobelova cena pro architekty, osmým laureátem z Japonska – vedle již zmíněných architektů Kenza Tangeho, Tadaa Anda prestižní cenu získali Japonci Toyo Ito, Shigeru Ban, Fumihiko Maki a zakladatelé studia SANAA Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa.

Loňským laureátem ceny se stal indický modernista, který spolupracoval s Le Corbusierem, Balkrišna Doshi.