Naše stověžatá Praha má o tři nové věže víc. Ačkoli tím došlo ke změně jinak přísně střeženého malostranského panoramatu, vše vypadá, jako by to tak bylo odjakživa…
Pro všechny stavební firmy (a nejen pro ně) je optimální, když mají od začátku jasné zadání. Když mohou postupovat podle logických posloupností po jednotlivých, na sebe logicky navazujících fázích. Často však v projektu i v průběhu realizace dochází k drobným i zcela zásadním změnám, které ovšem ve svém důsledku mohou mít i ryze pozitivní dopady na výsledné dílo. Nedávno dokončená rekonstrukce budovy Malostranské besedy v Praze je toho zářným příkladem.
Dílčí rekonstrukce
Foto: eArch V roce 2004 přišla od investora – Městské části Praha 1 – poptávka dílčí rekonstrukce klubových a galerijních prostor v prvním a druhém patře. Panovaly zde již nevyhovující hygienické podmínky. Řešením byl pověřen atelier KAVA. Za plného provozu, bez možnosti rozsáhlejších a detailních průzkumů, vznikal projekt na rekonstrukci části tohoto historického objektu. Oprava celého domu bohužel nepřicházela v úvahu – nájemní smlouvy gastronomických provozů v přízemí a suterénu nepřipouštěly jejich operativní vyklizení.
I tak bylo hodně co řešit – chybějící klimatizace, podlahy na mnoha místech podmáčené, sesedlá střešní konstrukce napadená dřevomorkou. Pro záchranu krovu byl vypracován velmi složitý plán postupného a opatrného narovnání za použití řady heverů na speciálních konstrukcích, chránících dřevěnou podlahu, a následné výměny a doplnění zničených partií. Nabízela se možnost zpřístupnit opravenou půdu široké veřejnosti a rozšířit sem galerijní prostory – zachovalých renesančních krovů je v Praze jen několik.
Nastalo dlouhé vyjednávání, jak tuto možnost realizovat – od varianty vestavěné prosklené „kostky“ až po nakonec realizovaný návrh částečného zateplení půdy tenkou vrstvou izolace z ovčí vlny, položené shora na trámy. Došlo tak k nadzvednutí celé střechy, které však neruší a není zvenku nijak patrné. Toto zdržení přineslo první pozitivní změnu projektu – restauračním zařízením skončily nájmy a mohlo se přistoupit k opravě celého objektu.
Odhalování skrytých vrstev
Mezitím stále probíhaly práce v interiérech. Ukrývají se zde stopy tří zásadních etap historie budovy. Z původní gotické radnice se zachovaly klenby ve sklepení a v přízemí a část jedné štítové zdi. Renesance dala budově dnešní vzhled na počátku 17. století. Malované klenuté i dřevěné stropy v prvním a druhém patře, stejně jako původní prkenné podlahy, byly zčásti zakryté podhledy, dostavbami a dodnes zachovalou krytinou z vídeňských čtverců.
Architekti a památkáři měli za úkol nalézt optimální variantu toho, které vrstvy a v jakém rozsahu prezentovat. Kde bourat, kde nebourat, které kresby jen restaurovat, které i domalovat. V renesanci se běžně používala k malování dřevěných prvků volská krev. Na jedné z chodeb tuto skutečnost připomíná moderní nátěr v původním odstínu. Jednotlivé dřevěné podlahové prvky schopné konzervace byly seskládány do jednoho prostoru, zbytek doplnily repliky. V jedné z místností ve druhém patře je k vidění i původní renesanční prkenná podlaha. Cihlové klenby v gotických sklepeních dnešní pivnice zůstaly bez omítky. Vnější omítky byly realizovány původními materiály i stavebními postupy, takže působí naprosto autenticky.
Věže
Ve chvíli, kdy již byly dřevěné stropy v posledním podlaží hotové a kdy byl vyprojektován krov, došlo k další a zcela klíčové změně – investor rozhodl o znovuinstalování tří věží na čelní stěně do náměstí. Paradoxně se tak opakovala historická situace, kdy věže (prostřední velká a po krajích dvě malé) byly na tehdejší radnici rovněž dodatečně přistavěny. Takový úkol, pro projektanty i realizátory velmi zajímavý, s sebou přinesl i řadu rizik. Mezi nimi především skutečnost, že statika domu – ani v renesanci, ani dnes – se založením takové konstrukce nepočítala. Dřevěné omítnuté tubusy s čelní zděnou stranou se mohly opřít pouze o jednu pevnou oporu – o obvodovou zeď, zbytek podpíral dřevěný strop.
Nikdo také nevěděl, jak mají vlastně věže vypadat – zachovala se pouze jedna malá rohová bez báně na zadní straně, v krovu pak byly nalezeny otisky jejich půdorysů. Archivy nabídly jen velmi přibližná vyobrazení věží, nenašla se ale žádná dokumentace. Problém měli i památkáři, zda máme v tomto případě vůbec právo na takový krok. Ani odkazy na tzv. Benátskou chartu o zachování a restaurování památek a sídel nepřinesly jasné stanovisko, řešení bylo na hraně. Stavba se na rok zastavila, začalo se projektovat a řešit nanovo.
Renesance starých řemesel
Foto: eArch Řešení tohoto úkolu se ujal špičkový odborník na dřevěné konstrukce, inženýr Vít Mlázovský. Jako základ zvolil štenýřovou konstrukci, která se dříve vestavovala do zděných zvonic. K nalezení správných poměrů stran, tvarů a zakřivení použil prastarou kružnicovou metodu. Pro vlastní ruční tesařskou výrobu vznikl speciální tým tesařů, který nejprve zhotovil tubusy a báně věží v hale v Čimicích. Poté byly staronové štítové prvky odvezeny speciálními tahači na Malostranské náměstí, na střechu Besedy je usadil mohutný jeřáb.
Tímto způsobem se daly dopravovat všechny díly s výjimkou hlavní báně, která by vzhledem ke svým rozměrům neprojela pod trolejovým vedením. Cestovala tedy lodí po Vltavě. Zdar mimořádně náročné akce závisel i na okamžitém stavu říční hladiny – na mostech čekal vždy jeřáb, který by v případě nutnosti konstrukci přes most přenesl. U Hergetovy cihelny byl pak náklad přenesen opět na auto a poté dovezen až na místo. Zvolené řešení se možná zdá na první pohled zbytečně komplikované a náročné, bylo však mnohem jednodušší a efektivnější, než kdyby se všechny jednotlivé dílce montovaly až na místě při odkryté střeše nad zrekonstruovanými stropy.
Stěnové konstrukce věží mají zevnitř podbití ze svislých modřínových prken, na nich je v žebrování z fošen opět ovčí vlna jako izolace. Následuje vnější bednění a na něm rybinové latě, které po prohození klasickým jádrem vytvoří velmi pevný základ pro členitou omítku. Na samý závěr přišla ještě jedna změna – do hlavní věže měl být umístěn zvon. Aby její konstrukce vydržela, zůstává zvon statický a pohyblivé má jen srdce ovládané elektromagnetem.
Zařízení a vybavení
Při vybavování interiérů nastal klasický problém, jak do nich umístit nezbytné moderní technologie. Tam, kde se nedalo využít podhledů, zůstaly veškeré prvky přiznané ve své syrové, ryze účelové podobě. Složitě se hledaly prostory pro sociální zařízení k restauraci a divadelnímu klubu. Nakonec byly společně situovány do novodobého traktu s vchodem v mezipatře. Jediným přidaným moderním prvkem v celé budově Malostranské besedy se stal prosklený výtah, který vede zvenku po dvorní fasádě. Zařízení kavárny a restaurace v přízemí i pivnice uvnitř klenutých gotických sklepů je v příjemném prvorepublikovém duchu. Využívá kombinace tmavého dřeva klasických ohýbaných židlí a světlejších desek stolů s efektními mosaznými prvky, které evokují pivovarnické varny. Divadelní sál získal moderní osvětlovací i zvukovou techniku, která byla instalována v plném souladu s představami nového nájemce.
1967–1972 Fakulta pozemních staveb ČVUT v Praze
1979–1981 AVU v Praze, Škola architektury
Praxe:
od r. 1997 Atelier KAVA, Karásek a Novotný architekti (sdružení architektů)
1989–1997 Atelier K-arat¨(vlastní nezávislá architektonická praxe)
1975–1989 Výstavba účelových zařízení (zodpovědný projektant)
1972–1975 Pozemní stavby
