Jak se staví kolem nás aneb Architektura Visegrádu

I když se tam začíná zase více jezdit a také naši sousedé se u nás vyskytují stále častěji (např. Poláci podnikají v posledních letech doslova invazi do Prahy), pořád je vzájemné povědomí o špičkových architektonických výkonech zemí tzv. Visegrádské čtyřky dost slabé – a to i mezi samotnými projektanty. Proto jsem velmi přivítal reprezentační publikaci, kterou vydalo nakladatelství KANT a jež představuje to nejlepší ze současné produkce (posledních cca 20 let) Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky. Jmenuje se lapidárně Architecture V4 a – jak je patrné z názvu – jazykovou bariéru odstraňuje společný anglický text.  

Iniciátorem vzniku knihy byl Jano Stempel (nar. 1959) - v Praze působící slovenský architekt, který studoval také v Budapešti a má i polské předky. Ten oslovil kolegy z každé země a vyzval je, aby vybrali 18 špičkových staveb pokud možno různých funkcí, tedy od rodinných a činžovních domů, přes administrativy, školy nebo nemocnice až po inženýrská díla, památníky a sakrální objekty. Měly také reprezentovat i různé autorské přístupy a tendence, které se dnes objevují (např. minimalismus, high-tech, regionalismus, postmoderna, dekonstruktivismus apod.).   Tak vznikly čtyři samostatné sekce a tím i možnost určitého srovnání. To je ovšem třeba brát s rezervou: omezený výběr samozřejmě těžko může byť jen naznačit, jaká je celková úroveň architektury té které země; s nadsázkou by mohl nastat případ, kdy kromě těch osmnácti vybraných už v dané zemi mnoho objevného není, a naopak – jinde to může být jen kapka v moři skvělé tvorby.   Přesto však něco ty kolekce naznačují. Česko, jehož stavby do knihy vybral renomovaný odborník Rostislav Švácha – ve srovnání obstojí docela dobře, ale je zřejmé, že u nás dominuje především styl nové věcnosti nebo minimalismu, jehož kolébkou je zejména Švýcarsko. Ve výběru nechybí Šváchovi favorité: Přikrylova lounská galerie, Pleskotův tunel v areálu Pražského hradu nebo skleněný dům v Berouně ateliéru HŠH. Poláci i Maďaři jdou rovněž jinými cestami a jejich architektura tak působí pestřeji. Přesto se zdá, že např. v Maďarsku před časem velmi populární Imre Makovecz, který invenčně navazoval na lidovou dřevěnou architekturu domácí provenience a ovlivnil tamní tvorbu uplynulých tří dekád, už takový vliv nemá (což je asi dobře, protože počet jeho špatných epigonů mnohonásobně překračoval počet těch, kteří se jen nechali inspirovat a pak se vydali vlastní cestou). V jednom tématu Češi jasně pokulhávají – sakrální i pomníková architektura našich sousedů je nápaditější. Naštěstí toto téma v knize zachraňuje skutečně invenční, byť drobné dílo – kaplička v Jestřebí od brněnských architektů Kuby a Pilaře.  

Polský výběr připravila Marta Leśniakowska a je skutečně hodně rozmanitý, ale nejvíc nakonec zaujme jednoduchý loft v Bytomi (Medusa Architects), což je vlastně obytný dům „natvrdo“ vestavěný do továrního komplexu přímo nad jeřábovou dráhu. Maďaři (ve výběru Antala Puhla) jsou uměřenější než Poláci a zajímavé jsou jejich stavby z režného zdiva, jako je „holandský“ luteránský kostel v Dunaújvároši Tamáse Nagyho nebo „proutěná“ rozhledna u Budapešti architektů Basy a Czéra. Dřevěná konstrukce je pokryta hustým rastrem latí, které stavbě dávají pozoruhodný vzhled.   Zatím jsem nezmínil slovenské realizace (vybrala je Henrieta Moravčíková). Tam je nejsilnějším dílem památník rabína Chathama Sophera na bratislavském nábřeží, vybudovaný v místě, kde stávalo ghetto, zlikvidované především během stavby mostu SNP. Je to krásná kompozice lapidárních hmot od Martina Kvasnici, v proporcích dokonalá a přitom působivá.   Doufejme, že tahle knížka bude mít po čase další pokračování a možná by mohla být i předvojem nějaké výstavy, musím se Jana Stempela zeptat, zda něco takového nechystá…     LN, 12.10.2009

převzato z Neviditelného psa