Budova Národního (Federálního) shromáždění

1967 – 1974, projekt 1966 Budova Národního resp. Federálního shromáždění rekonstrukce Smetanova divadla, Praha 2 – Vinohrady architekti Karel Prager, Jiří Albrecht, Jiří Kadeřábek

Největší a ve své době nejdiskutovanější investice v centru Prahy nejen 60. let (kritika nesmírně vzrostla v době výstavby, kdy holý nosný skelet se vzhůru trčícími podporami doslova vyděsil památkáře). Významný architektonický úkol propojený se silným politickým zájmem. Nepochybně jedna z nejoriginálnějších a současně snad i „monumentálních“ budov (R. Švácha) nejen 60. let – ne-li, tak bezpochyby stavba, která v sobě tyto aspirace měla a chtěla mít a přitom musela respektovat významné okolní objekty. Mohutný pozdně moderní objekt zahrnující technologické inovace – uplatnění Vierendelova nosníku a estetický perfekcionismus v interiérech. Budova parlamentu je radikální přestavbou pražské Bursy (architekt J. Rössler, 30. léta dvacátého století) – burzovní palác byl zachován, zrekonstruován, „očištěn“ a zakontextován do nové budovy – vznikl „dům nad domem“. Konstrukce: obestavěný prostor 230 000 m3, nové prosklené prostory parlamentu jsou umístěny v horizontální deskové hmotě (83×60 m) nesené čtyřmi železobetonovými pilíři nad střechou budovy, nová část s fasádou plně prosklenou („strukturální konstrukce“), směrem k Národnímu muzeu se tím využívá efektu obrazového odrazu budovy a částečně plně kamennou. Urbánní kontext: poloha parlamentu na místě tak zatíženém historickými významy – na vrcholu Václavského náměstí, v blízkosti impozantní budovy Národního muzea (jihovýchodní část vrcholu Václavského náměstí), klasického jezdeckého pomníku sv. Václava a v bezprostředním kontaktu se Smetanovým divadlem – byla od počátku ostře odmítána nejen historiky. Právě Smetanovo divadlo se dostalo pod dominaci nové budovy Parlamentu Československé republiky – respektive Federálního shromáždění, které tak divadlu opticky vnutilo miniaturní měřítko – zde došlo – řečeno obratnými slovy architekta Otakara Nového – nepochybně k „jisté disonanci“. Závažné námitky byly již tehdy vznášeny i z hlediska vedení a rozšiřování dopravní logistiky v této exponované a reprezentativní lokalitě. Vítězný projekt z poloviny šedesátých let charakterizuje částečně pod úroveň okolí zapuštěný, otevřený, prosklený, rozsáhlý a nepochybně imponující foyer, důraz na horizontálu ovládající celou stavbu tak, aby nerušila reakci vůči dominantě Národního muzea (srv. „horizontální kancelářská věž“ položená nad stavbou – řešení, ke kterému se přiklonily i nevítězné projekty). „Obavy z konkurence starší památce (Národní muzeum) byly proto značně neopodstatněné“ (Otakar Nový). Část budovy přivrácená k Washingtonově ulici je strukturována tak, aby komunikovala s řádově starší zástavbou. Prostorové uspořádání jako by otevíralo objekt pro budoucí možné využití jako plnohodnotného polyfunkčního kulturního centra (sál, sálky a salóny; knihovna – následně i mimořádné zajištění sítí pro informační technologie, výstavní síň, restaurace) v centru – srdci Prahy; tuto argumentaci přináší R. Sedláková v katalogu „Karel Prager – Prostor v čase, Praha 2001“. Bylo tomu tak? Přirozeně je otázkou, do jaké míry se do stanovisek z konce 60. a počátku 70. let promítají nebo nepromítají stanoviska a hodnotové aspirace, které se vytvořily až v následujících desetiletích, nakonec i při odpovědích na kritiku objektu. Projekt počítal s úpravami okolního prostranství (zejm. směrem k Washingtonově ulici – ta měla být dokonce podle jedné – nicméně samotným architektem odmítnuté – varianty vybourána; zvažovalo se významné, a pro provoz objektu snad až životně důležité, efektní překlenutí koncentrovaných železnic – koryto s železničními trasami odřezává budovu od nezbytných parkovišť! – ale ani k tomu již nedošlo) a přes Hlavní, dnes opět Wilsonovo nádraží měla být doprava dvouúrovňová (další zvažovaná varianta odvádějící auta tunely vedenými podél železnice byla rovněž odložena) místo nakonec realizovaných dvou tras dnes nelítostně obemykajících objekt někdejšího Federálního parlamentu. V roce 2008 přijali představitelé vlády a primátor memorandum o svedení dopravy do tunelu za budovu Národního muzea, někdejšího parlamentu a Státní opery Praha. Snímek je z „doby, kdy Praha ještě byla průjezdná oběma směry.“ Pro spolupráci na tomto objektu byli získáni v šedesátých letech významní umělci: M. Chlupáč, S. Libenský, V. Preclík, O: Zoubek – generační druzi architekta Karla Pragera. Před budovou byla v roce 1972 umístěna bronzová alegorická skupina „Nový věk“ od Vincence Makovského, původně vytvořená pro bruselské EXPO 58; ve foyeru zůstala skleněná plastika Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského; na střešní zahradě se nachází lehká mobilní plastika. Dostavba v sedmdesátých letech silně redukovala původní architektovy rozsáhlé záměry restrukturalizace klíčového pražského městského prostoru. Ty můžeme s odstupem času hodnotit buď jako urbanistickou necitlivost (v některé z uvažovaných variant až bezohlednost), anebo v zamýšleném rozsahu projektu můžeme naopak spatřovat nerealizovaný velkorysý koncept revitalizace historického centra pražské metropole – tedy plnění úkolů a aspirací, se kterými se začaly v časovém předstihu vyrovnávat i západoevropské metropole. Vztah k tomuto mohutnému objektu, ať jde o jeho estetické vyznění, či jeho umístění v kontextu Václavského náměstí, může dnes – s odstupem času a zbaven ideologického balastu – sloužit jako měřítko proměn generačních hodnot ve vnímání architektury a jejich úkolů v centru urbánních celků. Další využití tohoto rozsáhlého objektu v centru Prahy (poté co je připravováno jeho opuštění stanicí Svobodná Evropa) bylo rozhodnuto ve prospěch umístění sbírek Národního muzea, obě budovy propojí podzemní tunel. Text je součástí publikace:

Architektura 60. let "Zlatá šedesátá léta" v české architektuře 20. století

doc. PhDr. Oldřich Ševčík, CSc., Ing. arch. Ondřej Beneš

Formát: 21×30 cm, 504 stran ISBN: 978-80-247-1372-4 Vydala Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 obchod©grada.cz, www.grada.cz